Split, město vůní a chutí, město s duší

Přichází zima, tak jsem se rozhodla zavzpomínat, jaké to bylo…. Jaké bylo procházet se ulicemi rozpáleného Splitu. Pozorovat čilý ruch, otírat si kapky potu z čela a nadávat na nepřekonatelné dusno. Ve skrytu duše se však tetelit blahem a těšit se na moře. Vůně v tomto těžkém letním vzduchu přímo explodují v mém nose. Nedaleko Diokleciánova paláce je tržiště. Cítím pomeranče, banány, mandarinky, o kousek dál čerstvé pečivo a fíky, sýry a ovocné šťávy, starší paní rozkrajuje melouny a jejich chladná šťáva stéká po ostří nože… všude je ruch. Lidé se překřikují a já kupuji třešně. Rozplývají se na jazyku a jejich sladká šťáva chladí. Je tu krásně. Pokračuji na promenádu, kde se vlny tříští o rozpálené kameny. Rackové na sebe skřehotavě povykují, stejně jako malé děti opodál. Pozoruji celé pobřeží. Je tu živo. Lidé se schovávají ve stínu stromů a lížou zmrzlinu. Je tu opravdu rušno. Jak by ne, ve druhém největším městě Chorvatska, které láká turisty jako kouzelná truhlice plná pokladů.

Tak jako mnoho jiných mám neomylně stanovený kurz Diokleciánův palác, hlavní vchod. Ten byl v roce 1979 přidán na List památek UNESCO.Vcházím do rozložitého komplexu, který pochází už z dob antiky. Byl vystavěn jako jedno ze sídel římského císaře Diokleciána, který vládl do roku 305 našeho letopočtu. Procházela jsem se po centru chorvatského přístavního města, kde se již v římských dobách procházely ženy z tržiště, mířící do lázní nebo pečící chléb. V těchto dobách však vnitřní město opevňovaly nepřekonatelné hradby, které odolaly téměř čemukoli. Ne však běhu času a vlivů vrstvících se na komplex jako nánosy omítky na stěnu.

Procházím okolo slepých kamenných oblouků, zdí střežících prázdné prostory, kusy sloupů i zachovanými místnostmi vlastního paláce. Město plné turistů s přivřenýma očima a fantazií opravdu připomíná dávný svět. Úchvatná kamenná klenba ve sklepeních je podepřená mohutnými sloupy se zašlými ozdobnými motivy. Oblouky nad mou hlavou se překlenují a jakoby vybízejí k dalším krokům. Sluneční paprsky se snaží navodit tajemnou atmosféru. V jejich proudu se třpytí zrnka zvířeného prachu a zmateně poletují. V nose mě lechtá vůně studeného kamene.

Asi nejznámější je peristyl pod širým nebem, před kterým se pravidelně konají vystoupení místních umělců a řečníků. Je zachovalou vzpomínkou na zašlou krásu paláce. Jeho mohutnost a komplikovanost výstavby zarazí snad každého návštěvníka. Navazují na něj oblouky nesené zdobenými útlými sloupy, které vrhají dlouhé stíny na náměstíčko pod sebou.

Dorazila jsem ke zvonici, která je snad jako jediná viditelná z celého Splitu. Je perfektně zrestaurovaná a její bílá pokožka se pyšně tyčí do výšky. Je možné jejím nitrem vyšplhat až na samotný vrchol a prohlédnout si historickou strukturu z ptačí perspektivy. Pod vámi jako armády mravenců proudí skupinky turistů spálených od poledního slunce. O kousek dál vidíte chladnou hladinu moře a kopce, které ji lemují. Oranžové střechy pode mnou rámují ulice.

Jedním z objevených pokladů paláce je krypta svaté Lucie. Strohý kamenný oltář s barevnou sochou je jediným vybavením. I tak toto místo disponuje obrovskou atmosférou. Světla a stíny formují kryptu a dávají ji neskutečný a nábožensky velmi silný podtext. Pokora zde padne snad na každého návštěvníka. Ostré kameny tvořící stěny zanechávají jasné a zřetelné stíny. V nasvícených výklencích jsou umístěny relikvie a pozůstatky z původní výzdoby.

Diokleciánův palác má pro své návštěvníky nachystáno mnoho a ti opravdoví vše objeví. Avšak není to jediný klenot Splitu, i když pravděpodobně největší.

Odcházím po několika hodinách z palácového komplexu a mé nohy mě vedou na rybí trh. Již z dálky cítím typickou slanou vůni mísící se se silnou vůní ryb a krabů, krevet a chobotniček. Zde je k dostání opravdu vše co ve vodě žije. Procházím uličkami, nohy se proplétají mezi ostatními zákazníky na mokré chladivé dlažbě. Na kůži cítím chlad z ledové tříště a zvědavě pokukuji po zboží. Spoustu z nabízeného ani neznám. Sleduji čilý ruch na tržišti, pozoruji úpravy ryb, poslouchám hovory, kterým pramálo rozumím. Zde potkáváte pravé Chorvaty zajišťující si chutné pokrmy k večeři či k obědu. V posledních letech už i zde potkáváte turisty, kteří svými fotoaparáty ruší jinak nezkaženou přirozenou atmosféru. I tak si všemi smysly užívám zdejší odpoledne. Rybí trh je plný emocí, dojmů a nových poznatků. Pro místní se jedná o místo setkávání, klevetění o sousedech i hřiště pro děti. Snoubí se zde generace, všichni tráví čas společně ve společném prostoru.

Z rušného tržiště odcházím odpočinout hlavě do úzkých starodávných uliček, kde potkávám stařenky v šátcích, mladou dívku s nákupní taškou plnou zeleniny nebo líně se olizující kočku. Pomalu se šourám dál, jen co noha nohu mine a užívám si klid. Snažím se identifikovat i sebemenší zvuk…. Jsem v centru města a přitom jsem objevila klidný kout, jako někde na vesničce. Nádhera. Přivoním k okenním truhlíkům a obracím své kroky. Kam vedou?

Mé další kroky vedou do přístavu. Zde zdravím připlouvající lodě. Vítr si pohrává s jejich plachtami, napíná je, pohrává si s nimi….. Mnoho ze Splitu jsem ještě nevyprávěla. O hlavním náměstí plném kaváren, lidí, dětí, příběhů, o Rotundě či o Neptunově chrámu……To proto, abyste se do tohoto místa vydali a sami objevili jeho kouzlo. Bez mého ovlivňení předem. Utvořili si názor a objevovali, stali se průzkumníky a nalézali nové chutě a vůně, nové stavby a uličky, nové lidi a příběhy.