Polsky Hrebeň – Prielom – Zbojnická chata a Starý Smokovec
Dnešní ráno nepatřilo mezi ta nejlepší. Po včerejší několikahodinové relaxaci ve vířivce a sauně jsem myslela, že nevylezu z postele. Všechny svaly na nohách mě bolely. Navíc mě začal bolet i kotník a představa, že si i dnes obuji pohorky, byla bez šance.
Nejen já jsem měla nějaké zdravotní problémy. I Adéla, která se každý den přemlouvala, že vše zvládne, nám ráno oznámila, že je vyčerpaná, že se jí nemoc nelepší, a že tedy jede domů. Už jsme tedy zbyli jen čtyři. Po snídani ve stylu bufetu, zabalení věcí a zaplacení pokojů, jsme se vypravili směrem na Polský Hrebeň. Jako každé ráno i dnes svítilo sluníčko. Šli jsme společně po zelené trase přes překrásně rozkvetlé louky okolo Kvetnicového plesa stále vzhůru až k Polskému Hrebeni (2.200 m n. m.), před kterým nás čekal krátký úsek po řetězech.
Zkoušela jsem jít chvíli v pohorkách, ale nešlo to, a tak jsme si nakonec oblékla ponožky a obula sandály a opatrně pokračovala vzhůru. V sedle Polského Hrebene jsme potkali spoustu dalších výletníků. Kluci se od nás tentokrát zase odpojili s tím, že si chtějí vyjít na vrchol nedaleké Východné Vysoké (2.429 m n. m.). Při pohledu na mlhou zahalený kopec a na moje nepříliš horské obutí jsem si řekla, že by byl výšlap úplně zbytečný, a tak jsme společně s Terkou pokračovaly dále přes sněhová pole a řetězy do úzkého kamenitého sedla Prielomu (Rohatka) (2.200 m n. m.). Dnes jsme opravdu nikam nepospíchali, a tak jsme si sedli, dali si oběd a užívali si okolní výhledy.
Postupně jsme zabalili oběd a pomalu scházeli Kotlinou pod Prielomom. Kluci stále nikde, ale místo nich jsme co chvíli pozorovali skákající kamzíky, kteří si nejspíš jen tak hráli na zbytcích sněhových plání. Měli jsme spoustu času a začaly přemýšlet, zda nevyrazíme ještě někam, až přijdeme na Zbojnickou chatu, do místa našeho dnešního nocoviště, kam jsme přišli společně s kluky okolo třetí odpolední. Jenže pak jsme si dali jedno pivo, druhé pivo, vyvalili se před chatu s Tatranským čajem a kartami a už se nám nikam nechtělo. Dnešek jsme tedy opravdu patřičně prozevlili.
Druhý den jsem se vzbudila jako první- musela jsem stihnout autobus, který odjížděl ve 14:00 z Popradu do Vídně, kde mě čekali kamarádi a dalších pár dní na skalách v Hohewandu. Bylo 6:00, když mi zazvonil budík. Rychle jsem vyndala všechny věci ze společné noclehárny ven, kde jsem je poté začala balit. Rozloučila jsem se s kamarády a sama vyrazila na cestu do Starého Smokovce. V horách jsem šla úplně sama. Nikde nikdo, jen ptáčci zpívaly a ranní sluneční paprsky mě hladily po tváři. Nový den se probouzel. Po modré turistické značce jsem prošla přes Velkou Studenou dolinu až k Rainerově chatě.
Protože jsem měla stále dost času, rozhodla jsem se pro malou okliku, a šla se nejdříve podívat na Obrovský vodopád, a poté ještě na kaskádu nedalekých Studenovodských vodopádů. Čím jsem byla níž (blíž civilizaci), tím jsem potkávala stále více turistů a bohužel opět i takových, kteří se nenaučili ani slušně pozdravit. Pak jsem se dostala do úrovně lesa, který byl stále ještě zdecimován po bouři, která se Tatrami prohnala již před desíti lety, a v tu chvíli mi došlo, že má snaha každému popřát hezký den je úplně zbytečná. Konečně jsem se po červené značce dostala na Hrebienok, odkud jsem mohla do Smokovce sjet zubačkou, nebo těch posledních pár kilometrů dojít pěšky. Při představě celého dne v autobusu jsem se rozhodla, že ještě poslední kus cesty dojdu po svých.
Starý Smokovec byl přeplněn turisty, a tak jsem byla ráda, když konečně přijel vláček, kterým jsem se dostala do Popradu. Celkem jsme za těchto 5 dní ušli přibližně 60 km. Nastoupali 3100 m a sestoupali 2900 m (bez výletu na Rysy a Vysokou). Naše túra nebyla nikterak náročná, takže ji mohu doporučit komukoli, kdo má rád hory a chce objevit i krásu těch „nejbližších“.
Přidat komentář