Vysoké Tatry za dva dny
Přemýšleli jste někdy nad tím, co se dá stihnout za jediný víkend? Většina lidí je ráda, že za dva volné dny stihne zrelaxovat unavený mozek po celotýdenním shonu. Základem je vstát těsně před obědem a za ničím se moc nehonit. Tím program na víkend kdy „nic nemusí“ končí. Má otázka ale zní: „Dá se vůbec během dvou dnů stihnout nějaké pořádné dobrodružství?“ Po víkendu v Tatrách mám jasno: „Dá“.
Jsem možná blázen, ale únava, pot, zničené nohy a svaly jako takové: „to je moje“. Na myšlenku přejít celé Vysoké Tatry během dvou dnů jsem tedy přišla sama. Na stránkách „mapy.cz“ jsem si našla vysněnou trasu. „74 km, 30 hodin, téměř 5800 výškových metrů vzhůru a 5300 výškových metrů dolů. To by se dalo zvládnout,“ pomyslela jsem si po proměření celé trasy. Pak zbývalo už jen zabalit batoh, jídlo, vytisknout mapy, koupit lístek na noční bus do Popradu a jede se.
Lístek na tradiční noční vlak do Popradu jsem už v pátek dopoledne, kdy jsem se definitivně rozhodla k cestě, koupit nestihla. Alternativou byl noční autobus, který vyjíždí z Prahy- Florence ve 22:35 a do Popradu přijíždí druhý den v 6:55. Má „tatranská výzva“ začala už při nástupu do autobusu, kdy jsem se musela protlačit do zadní partie přes nelibě vonící sociálně slabší cestující. Usedla jsem na místo u okna obklopena individui, u kterých jsem si pomyslela, že by možná bylo bezpečnější nechat všechny doklady a cennosti dole v úložném prostoru.
Cesta byla nekonečná. Když jsem se zrovna neprobudila ve chvíli, kdy si můj spolucestující ustlal na mém rameni, bezpečně mě vzbudily zastávky na cigaretky a toaletu. Konečně jsme dorazili do Popradu. Spoj do Tatranské Lomnice mi jel až v 7:37, takže jsem stihla dokoupit nějaké pamlsky, nabrat vodu, koupit lístek za 1,5 euro a pohodlně se usadit do automatizované elektrické železnice.
Biele pleso
Překonání vzdálenosti pouhých 19 km trvalo vláčku celých 50 minut, takže jsem do Tatranské Lomnice dorazila až v 8:30. Celkem pozdě na to, že jsem měla před sebou ještě 35 kilometrů. Upravila jsem trekové hole, zkontrolovala směr, zapnula bederní pás a vyrazila ještě rychlým tempem po zelené značce směrem na Skalnaté pleso. Na prvním rozcestí jsem přešla na žlutou, která se po cestě proměnila v modrou a pokračovala až do Doliny Bielej Vody směrem na Zelené pleso.
Pohled na zdecimovaný les po vichřici, která tudy prošla před několika lety, je opravdu smutný. Naštěstí se cesta brzy odklání do lesa a v Dolině Bielej Vody pokračuje okolo horského potoka. Tady jsem se rozhodla pro cestu po modré, která vede k Bielemu plesu, u kterého se rozděluje na 4 světové strany. Potřebuji na západ, a proto volím červenou stezku pokračující k Zelenému plesu a dále přes „Svišťovku“ do sedla u Kežmarského štítu.
Hromy, blesky…
Cestou potkávám jednoho turistu za druhým, a tak se mi do hlavy vloudí myšlenka na slogan: „Tatry, ty nikdy nejdeš sám!“ Současně přemýšlím o zbytečném strachu mé mámy a všech doporučeních, že bych v horách neměla chodit sama. A přesně ve chvíli, kdy si říkám, jak jsou zdejší hory bezpečné, zazní první ohlušující hrom. Jsem těsně pod sedlem na Svišťovce, když na mě začnou padat první obrovské kapky, které se záhy proměňují v solidní slejvák. Pro dobarvení situace nechybí hromy, blesky a kroupy. Není kam se schovat, a tak zůstávám skrčená u kosodřeviny.
Tak rychle, jak bouřka přišla, také odešla. Zbyly po ní jen kaluže na cestě a mokrá skála s řetězy. Nad Jahňací štít přilétá vrtulník. „Co se asi stalo?“ myslí si určitě většina turistů a já nejsem výjimkou.
Téryho chata
Z Velké Svišťovky pokračuji po Tatranské Magistrále. Cesta je to určitě hezká, kdyby tudy neproudily stovky turistů v „keckách“, co ani neumí pozdravit. „Smutný příběh,“ pomyslím si. Z populární vydlážděné trasy odbočuji u Zamkovského chaty na zelenou značku směrem na Téryho chatu. Přichází další bouřka. Tentokrát lze lehce odhadnout vývoj počasí. Obloha je celá zatažená. První hrom a první kapky, po kterých následuje peklo na zemi. Společně s jinými turisty vypínáme mobily a schováváme se pod skálu. „Taková blbost,“ pomyslím si, „Vždyť blesky sjíždí po skále dolů!“ i přesto zůstávám přikrčená u skály. Po dvaceti minutách se loučíme a já jdu zase dál.
Pořád prší. Téryho chata je na dohled už dlouho, ale je to pořád ještě velký kus cesty, když v tom uslyším další hrom. Zvuk, který se odráží od okolních hor, mnou projede až do morku kosti, a tak zrychluji tempo. 17:00, konečně vstupuji na chatu. „Jenže tohle ještě nemělo být moje konečné místo,“ pomyslím si, když mi dochází, že v takovém počasí přes řetězy na Priečném sedle nemá smysl pokračovat. Venku se zase rozpoutává peklo, a tak se ptám na ubytování. „Máme plno. Musíte jít co nejdřív do údolí,“ oznámí mi rezolutně slečna u okénka. Vysvětluji jí, že tam rozhodně nejdu, načež mě odkáže na provozního chaty. Čekám deset minut, když se objeví mladý kluk: „Jsi sama?“ zeptá se mě a já přikyvuji. „Mám karimatku, spacák, potřebuji jen místo na přespání. Kdekoli,“ dodávám, načež mi ukazuje malinkatou místnůstku, kde se normálně personál sprchuje. Rozbaluji ležení. S myšlenkou, že: „Zítra musím zabrat, pokud chci někam dojít,“ nastavuji budík na 5:00 a v šest hodin usínám.
Přidat komentář