Je 5:00. Do spící chaty zvoní můj budík. Vstávám. Po včerejším dni plném bouřek a deště předpověď hlásá jasné dopoledne bez deště a odpolední bouřky. Stačí ale jeden pohled na okno a je mi jasné, jak moc se předpověď mílí. Stékající kapky a zvuk silného deště, který se opírá o dřevěnou konstrukci chaty, je bohužel jasným důkazem, že se venku rozpoutalo další peklo. Posouvám tedy budík na 6:00 a usínám.
Další zvonění budíku. Vykouknu z okna. Neprší, a když, tak pouze málo. Balím si tedy věci, snídám a před sedmou vyrážím do osamocené krajiny Vysokých Tater. Na rozcestníku u chaty čtu: „Zbojnická chata – 3 hodiny“. Pomalu mi dochází, že to dnes až na Kriváň nestihnu. K tomu zase začíná pršet. Do Priečného sedla se dostávám po mokrých studených řetězech. Přestávám cítit konce prstů a kalhoty mám už promočené. Měním tedy původní plán, podle kterého jsem se rozhodla vyhýbat se chatám, neboť je to jen ztráta času, a těším se na zastávku na Zbojnické chatě.
Nedaleko za Priečným sedlem přichází první sklouznutí po mokrém kameni a pád. Následuje nekontrolovatelný proud sprostých slov. Hlavou se mi motají myšlenky na popradský aquapark. Z údolí přichází mlha, která halí okolí do bílé tmy. Začínám opravdu vážně přemýšlet o aquaparku a nákupu plavek. „Tohle nemá smysl,“ pomyslím si, když se viditelnost sníží na 3 metry. Je půl desáté a já se dostávám před Zbojnickou chatu.
„Ahoj, odkud jdeš?“ zeptá se mě Čech před chatou, načež se dáme do řeči a já zjišťuji, že nejnovější předpověď hlásá od 9:00 jasno. Jdu do chaty, svlékám mokré oblečení, objednávám čaj, koláček a pohledy. Venku je pořád mlha, ale neprší. Situace se nemění ani po hodině, kdy tu pořád ještě zevluji. „Jít dál, nebo se na to vykašlat a jít dolů? Bude na hřebenech něco vidět nebo půjdu celou dobu jen v mlze?“ Přemýšlím nad svým dalším osudem.
Nakonec se překonávám a vyrážím do mlhou zahalené krajiny. Po 15 minutách cesty vzhůru se náhle mlha rozplývá a nade mnou je vidět modrá obloha. „Překrásné. Ještěže jsem překonala svou lenost,“ pomyslím si a pokračuji dál po kamenité stezce do sedla Prielom. Po chvíli modrou značku ztrácím, a tak se vydávám přímo vzhůru, kde tuším sedlo. V jindy přeplněných Tatrách dnes potkávám jen pár nadšenců. Je vidět, že se do mlhou obestřených hor nikomu moc nechce.
Na Polském hrebeni začíná situace houstnout. Okolo mě se objevuje stále víc výletníků. Cesta k Sliezskému domu a Velickému plesu je pak opět zahalena v mlze. U Sliezského domu cesta pokračuje po červené značce přes tatranskou magistrálu. Dávám si malou pauzu na oběd a pokračuji po rovné kamenité cestě k Batizovskému plesu. Konečně se ocitám nad Popradským plesem. Přede mnou je překrásný výhled na Rysy. V dáli tuším Vyšné Koprovské sedlo. Jsou zhruba 4 hodiny odpoledne a já už vím, že Velké Hlincovo pleso, Koprovou dolinu a Kriváň dnes již nestihnu.
Scházím tedy k Popradskému plesu, od kterého pokračuji k Štrbskému plesu. Tady mi v 19:21 jede vláček do Popradu. Kupuji si lístek (za směšné 2 eura) a jdu si sednout do přistaveného vlaku. Je neděle večer. Do Popradu přijíždíme ve 20:26. Autobus do Prahy mi jede až ve 22:40, a tak hledám nějaký obchod s potravinami, kde bych se „odměnila“ za své úsilí. Nakonec, i když jsem celé Tatry nepřešla, za dva dny jsem ušla 46 km, což ve zdejších podmínkách vychází na 19 hodin chůze. Nastoupala jsem okolo 3600 výškových metrů a sklesala 3200 výškových metrů.
Přidat komentář