The West Highland Way, jak se šlapalo pozpátku 3/3.
Ráno, po zabalení stále mokrého stanu 🙁 , jsem se vydala mokrou cestičkou k jezeru Loch Lomond – největší sladkovodní nádrži Velké Británie. Déšť neustával a mokrá tráva a kapradiny okolo stezky způsobily, že jsem brzy měla v botách jako v rybníku. Navíc následovala cesta okolo Loch Lomond, která vedla přes velké, nyní kluzké kameny nahoru a dolů. Na překonání pasáže od kotviště Ardleish až k hotelu Inversnaid tedy počítejte s větším zdržením. Od hotelu Inversnaid k hostelu v Rowardennan vede cesta o poznání schůdnější. Navíc, pokud budete mít na cestě dobré počasí, doporučuji menší výlet na horu Ben Lomond, která se svými 974 m n. m. představuje nejjižnější munro (horu vyšší než 3000 stop) ve Skotsku. A je jedním z nejnavštěvovanějších skotských kopců.
Upozornění pro všechny milovníky volného kempování – okolo Loch Lomond platí přísný zákaz přespávání mimo kempy a vyhrazené plochy! Takže si naplánujte cestu tak, abyste kvůli tomuto zákazu neměli náhodou nějaký problém.
Cesta pokračuje i nadále podél břehu jezera s občasným stoupáním a klesáním skrz lesní část, kde se můžete zastavit u keříků obsypaných borůvkami až do Balmahy. V městečku se nachází hned několik restaurací a malý obchůdek s potravinami- výborné místo na doplnění zásob, protože další obchod po cestě potkáte až v Milngavie, vzdáleném 32 km. Z Balmahy cesta pokračuje na poslední výšlap celé túry a podle mého názoru i poslední místo, které stojí za to navštívit. Tím je kopec Conic Hill (360 m n. m.). Odtud pak stezka výrazně klesá a dostává se do oblasti vysekaných mýtin. Poslední pohled na Jezero Loch Lomond a okolní kopce mě přesvědčil k tomu, abych si zde postavila stan i já a posledních 27 km ušla až zítra.
Poslední den! S nadšením se zaposlouchám do ztichlé krajiny – NEPRŠÍ! Nemůžu tomu ani uvěřit. I přesto opět balím stále mokrý stan a vydávám se na poslední část cesty. Ta vede skrz typickou zemědělskou krajinu Skotska. Žádné hory a kopce v dosahu a já se začínám nudit a modlit se, abych už konečně dorazila do cíle. Poslední kopec u Dumgoyach Farm a přede mnou jen 8 posledních kilometrů. Přemýšlím co všechno si koupím v obchodě v Milngavie, když se přede mnou objeví výhled na město! JSEM TU! Nohy mě bolí jako blázen a batoh už nechci v životě vidět.
V Milngavie nasedám na vlak jedoucí do největšího města Skotska –Glasgow . „Vy jste teď došla z The West Highland Way?“ ptá se mě nějaká cizí paní na nádraží. „Ano“, odvětím a jsem zmatená ze stále se zvětšujícího počtu spolucestujících. „Tak to moc gratuluju!“ pochválí můj výkon a s úsměvem na tváři zmizí v davu. Po zmateném nákupu jízdenky si konečně sedám do vlaku. Zatím jsem ve Skotsku jen stopovala a párkrát jela autobusem, takže železniční doprava je pro mě i po měsíci a půl v této zemi novinkou.
A ano, po pěti dnech pocení a moknutí opravdu smrdím a studem se propadám. Konečně vystupuji na hlavním nádraží a nechápu, že se kolem mě najednou objevilo tolik lidí. Vycházím na ulici a žasnu. Vysoké budovy, černé taxi, lidi chodící tam a zpátky… po pěti dnech téměř mimo civilizaci nechápu a musím se začít smát. Kam jsem se to dostala?! Nejradši bych zase zmizela do hor, ale po pěti minutách smíchu se vydávám na smluvené místo srazu. Konečně vidím známou tvář, která mi podává vymoženosti civilizovaného světa – voňavku, řasenku, rtěnku, stíny, červený lak na nehty a košili… Jdeme na „jedno“ oslavné pivo, nejlepší způsob jak oslavit naše shledání!
Přidat komentář