Národní park Kačkar
Bára přijela! Což znamená, že to bude jako vždycky extrém. A já se nemůžu dočkat, jakej extrém to bude tentokrát. Když jsme totiž byly v červenci v Alpách lézt a běhat, obě jsme to pak dospávaly ještě asi měsíc. Skoro mám až pocit, že tenhle alpskej „nemusíme to hrotit, hlavně si to jedeme užít“ výlet regeneruju doteď.
Každopádně, 11. 11. večer jsem čekala na Baru před letištěm v Trabzonu. Naší domluvu nám trochu komplikovala skutečnost, že Barče v Istanbulu na letišti prodali extrémně předraženou SIMku, kterou za pár hodin zase zablokovali, aby jí mohli prodat nějakýmu jinýmu chudákovi, takže jsme se nemohly nijak spojit. Tak, to máme krásnej první dojem, Istanbule, díky. Nakonec jsem ale toho bludnýho holanďata s krosnou a Trimtexovýma kalhotama úspěšně našla a mohly jsme začít tím nejdůležitějším: objevováním místní kuchyně. Jinak řečeno, ten večer jsme se strašně přežraly kebabem a baklavou. Pochop, mám jen omezený množství času na to, aby Bára ochutnala místní speciality, kterých tu není poskrovnu, takže jsme do toho musely trochu šlápnout.
Druhý den ráno jsme se pomalu zabalily a vyrazily směr autobusové nádraží. Cílem naší cesty byl Kačkar, což je národní park s třetí nejvyšší horou Turecka, asi 200 kilometrů na východ od Trabzonu. Po tomhle parku pošilhávám už od doby, co jsem si Trabzon vybrala v Erasmus programu. Protože jsou to ale už docela vysoký hory, čekala jsem na nějakýho parťáka, který by do nich šel se mnou. No a konečně je tu! Sice už začala zima a nahoře budou tři zadky sněhu, ale co viď. Návleky máme.
Po příchodu na terminál názorně ukazuju Barče, jak se nejlíp zorientovat na autobusovém nádraží (tváříš se jak zmatenej turista a do pěti vteřin tě někdo odchytí a pošle správnym směrem) a zanedlouho už sedíme v busu do Pazaru. V Pazaru pak přestupujeme do minibusu, který nás odváží přes Camlihemsin až do Ayderu, což je malé turistické středisko pod Kačkarem.
Do Ayderu dorážíme skoro za tmy, což není úplně dobrá výchozí pozice, když nemáš ani plán ani místo na spaní. Proto se jdeme zeptat do chaty vedle zavřeného kempu, jestli bychom si tu nemohly na dnešní noc postavit stan. Z chaty vychází docela sympatickej chlápek, kterej vypadá jako horal, a radí nám, abychom přespaly ve dřevěném altánu v lese přes silnici. Majitel tohohle kempu je totiž prý tak trochu rapl, takže bude bezpečnější, když nás tu neuvidí. Supr.
Rozbalujeme si tedy ležení na dřevěné podlaze altánu, vaříme si a radujeme se, jak se to zase krásně vyvrbilo. Ono to vždycky nějak dopadne, pochvalujeme si spokojeně, a už se těšíme jak načerpáme síly na zítřejší výšlap do hor.
No, vrbilo se to hezky do tý doby, dokud se před naším altánem nezjevil divnej chlápek, kterej se nejdřív schovával za stromem, a o chvíli později se zase nenápadně odplížil a pak odjel. Nechápeme, ale okamžitě nás v kolem vládnoucí tmě napadají barvitý scénáře, kde hrajou hlavní roli naše ledviny na trhu s bílym masem.
Ať už je to jak chce, po chvíli bezvýslednýho zírání do map.cz se rozhodujeme, že tady nezůstaneme už ani minutu. Lezeme z teplých spacáků, balíme si krosny v tak rekordním čase, že bychom mohly z fleku vyhlásit nějaký mezinárodní závody, a ve stínech lesa se plížíme pryč k hlavní silnici.
Protože jsme obě četly Hraničářova učně, snažíme se po vzoru Halta nenápadně skrývat ve stínech stromů. Jen teda škoda, že si Turci libujou v lampách, který mají asi tak milion lumenů. Naše přizpůsobování se stínům tím tedy u hlavní silnice úspěšně končí a nám nezbývá nic jinýho, než po osvětlené silnici zdrhat hlava nehlava do protějšího lesa. Asi nemusím dodávat, že by nás při tomhle počínání hravě identifikoval i člověk v kómatu.
Na druhý straně v lese přicházíme k nějaký budce, která by k přespání sice byla úplně ideální, ale protože očividně slouží k modlení, okamžitě jí zavrhujeme a couváme pryč. To by nám ještě tak scházelo si proti sobě poštvat Alláha, ani náhodou.
Potichu se plížíme dál a o pár pádů a nespočet nadávek později se ocitáme uprostřed polorozpadlého areálu restaurace (?), který vypadá jako ukázkové pracoviště sériového vraha. Jakože není to špatný, možná by se tu i dalo najít skrytý místečko, ale potom, co zjišťujeme, že se tu svítí ve sklepě se zlověstně vyhlížejícím nářadím, rezolutně zavrhujeme i tohle a stíny nestíny mašírujeme pryč.
Co dál? Obcházíme fotbalové hřiště a s infarktem zjišťujeme, že tam nějakej nadšenec zrovna teď cvičí. Teď. V devět večer, když tady bojujeme o holou kůži. Děláme proto naprosto nehybný štronzo a podle Hraničářova učně věříme, že nás ukryje tma kolem nás. Hlavně se nepohnout ani o píď. Pak, jakmile se náš tureckej Tyrš otáčí zády a kluše směrem od nás, zdrháme přes silnici do lesa. Tady konečně nacházíme místo v kopci za stromem, které vypadá, že by nám mohlo poskytnout docela obstojný úkryt.
,,Mmmm… Adél? Hele. Hm. Bojíš se psů?“ ozve se Báry hlas, zatímco kouká směrem k hlavní silnici pod námi, kde se prohání dvě velký zvířata.
Tyjo, asi ne tak jako toho, že by mě tu mohl někdo rozporcovat a po kusech prodat.
Uleháme tedy k neklidnému spánku a držíme si palce, aby tahle noc byla milosrdně krátká a abychom se ráno hlavně probudily.
V noci toho moc nenaspíme. Dole na silnici se párkrát projedou auta s pravděpodobně podnapilým osazenstvem a já kolem druhé hodiny ranní registruju obrovskýho, ale jakože fakt obrovskýho, černýho čokla asi tři metry od našich hlav, který záhy se šustěním mizí v blízkém křoví. A ne, nezdálo se mi to. Bohužel.
Ráno se budíme s energií asi tak na stejný úrovni, jako když jsme šly večer spát. Mátožně balíme naše věci a potácíme se dolů k hlavní silnici.
Jak je ten svět najednou bezpečnej v tom denním světle! Teď už se nebojíme a události uplynulýho večera nevypadaj zas tak vážně, jak se včera mohlo zdát. Teď už se bezstarostně kocháme bílými vrcholky hor nad námi a s úlevou a očekáváním si to šlapeme nahoru po silnici.
Do hor je to docela kus, asi 10 kilometrů, takže s povděkem přijímáme nabízený odvoz, který nám nabízí kluk v projíždějícím autě. Mladý šofér nás po asi třech kilometrech vykládá pod zledovatělou lesní cestou a my vesele pokračujeme nahoru, kde o kus dál neodmítáme ani druhý odvoz, který nám nabízí chlápek v off-roadu. Očividně tudy v zimě nejede poprvé, protože se soustředěným výrazem zkušeně kroutí volantem a s klidem vybírá všechny ledové úseky nebezpečně blízko srázů.
Vyložit se necháváme v malé opuštěné vesnici pod horami, odkud se po vydatném obědě (z chleba s kečupem) vydáváme nahoru do hor. S podivem zjišťujeme, že je tu prošlapaná cestička, takže nám chůze ve sněhu ani nedělá moc problém, a my se můžeme nerušeně kochat okolím.
Je to tu překrásný! Ledovcové údolí je pokryté rychle tajícím sněhem, obloha je bez jediného mráčku a skály kolem nás vypadají, jako kdyby je někdo pocukroval. Namířeno máme k malému jezeru (Derebasi Golu) nahoře na konci údolí, kde jsme z map vyčetly vhodné místo pro stan a dobrý výhled. Taky si ale ještě pohráváme s myšlenkou, že bychom zítra mohly zkusit vyšplhat na Kačkar Dagi, kdyby nám to led a sníh dovolil.
Tenhle nápad ale padá potom, co potkáváme dva chlápky, Turka a Brita, jdoucí z hor dolů proti nám. Jsou to dva profesionální fotografové, kteří tu byli v horách na pár dní fotit. Po počátečním představení nám dávají dvě cenné rady:
a) Kačkar Dagi je teď nemožný vylézt bez cepínu, maček, lana a dalšího vybavení,
b) viděli nahoře medvědí stopy.
Děkujeme tedy za poněkud nemilé zprávy, přejeme hezký zbytek dne a pak se naše cesty zase rozdělují. O chvíli později nás ale turecký fotograf znovu dohání a nabízí nám svoje vlastní sněžnice. Prý už je nahoře hodně sněhu a vrátit mu je můžeme v pondělí v Camhlihemsinu, kde má zamluvený hotel. Překvapeně odmítáme a děkujeme za nabídku, což ho očividně moc neuklidňuje, a tak nám aspoň nekompromisně podává cosi, co vypadá jako malé bombičky a zapalovač.
,,These things are noise bombs against bears. Keep it.“, říká a podává nám jich šest.
Ještě jednou mu děkujeme, pak se loučí, hází po nás poslední starostlivé pohledy a mizí dole mezi šutry.
Cesta nahoru k jezeru vypadá na mapách jako nudně poklidná procházka. Vypadá. Ve skutečnosti je to ale pěkně otravná nekončící cesta skrz nízké křáčí, kluzké šutry a hluboký sníh, která se těsně před příchodem k jezeru zvedá do strmé stěny plné bořícího se sněhu a balvanů.
Když se konečně vydrápeme nahoru, sluníčko už vrhá na hory v dálce nazlátlé světlo a připravuje nám překrásnou podvečerní podívanou. Rychle proto stavíme stan a za mírné nervozity z medvědů si jdeme užít třináct hodin dlouhou noc.
Ráno se budíme do dalšího krásného dne, který je ještě o to krásnější, že nás v noci nenavštívil žádný medvěd. Párkrát jsme teda měly pocit, že kolem našeho stanu něco čuchá, ale později se ukázalo, že to byla jen stanová plachta vlající ve větru. Naštěstí. Když jsme si totiž večer představovaly, jak v případě nouze házíme po medvědovi zapálené noise bombs a jak se ho snažíme oslepit našimi kapesními pepřáky, co máme s sebou… no. Radši to nepřivolávat.
Po snídani s pětihvězdičkovým výhledem jsme seběhly zpátky do malé vesničky, ze které jsme včera vycházely, a pak jsme se vydaly nahoru po vyježděné cestě od aut.
Zhruba v půlce cesty nahoru se nám naskytl pohled na nastartované off-road auto, které bylo nebezpečně nahnuté ze srázu, a očividně chyběl jeden poryv lehkého vánku, aby se šmahem podívalo dolů do údolí. Co nás na této situaci ale zaujalo nejvíc, bylo turecké jištění, které tu někdo brilantně vyřešil provázkem o tloušťce tkaničky. Tuhle tkaničku totiž důmyslně obhodil kolem nedalekého metrového balvanu a druhý konec upevnil za asi nejmíň pevný bod, který se na autě nacházel: náhradní kolo upevněné na kufru.
Skoro jsme měly chuť čekat na celý proces vyprošťování, ale bohužel jsme neměly denního světla nazbyt, takže jsme se po důkladné fotodokumentaci opět vydaly vzhůru.
Po pár set metrech byla cesta už notně zapadaná hlubokým sněhem, takže prošlapávání dalo docela práci. To nás ale zas tak netrápilo. To, co nás lehce znepokojilo, byla řada velkých stop, které se táhly pár metrů nad naší cestou a které notně připomínaly stopy medvěda.
Později jsme na toto téma vedly pár diskuzí. Já na medvědích stopách trvám doteď, Barča je toho názoru, že to medvědí stopy nebyly. I přesto jsme si však několikrát ověřily, že máme naší antimedvědí munici pohodlně na dosah ruky. To kdybychom snad potřebovaly zahájit okamžitou palbu.
Večer jsme postavily stan na místě s přenádherným výhledem. Za námi se majestátně skvěl Kačkar, pod námi se rozpínalo zalesněné kopcovité údolí a v dálce jsme viděly nejen plochu Černého moře, ale také mihotající se světla Trabzonu. Co nás však zaujalo úplně nejvíc, byly sotva viditelné matné obrysy Kavkazu v dálce, které na nás vykoukly skrz lehký bílý opar.
Obklopeny takovým kýčem jsme si tedy uvařily další výbornou večeři bohatou na éčka a umělé hmoty (čínská polívka s chilli a curry příchutí) a odebraly jsme se načerpat síly na zítřejší dlouhý sestup dolů do Ayderu.
Druhý den ráno jsme se probraly docela svěží a s vidinou 1600 výškových metrů, které jsme ten den musely sestoupat dolů, jsme si vyudily tuňáka v konzervě. Pokud si říkáte, že tuňák k snídani zní docela dobře, rády bychom potencionální degustátory varovaly, že krkat ho budete ještě večer.
Po této královské snídani jsme tedy zahájily sestup, který bych rozdělila asi takhle:
- a) Boží lyžovačka prašanem bez lyží.
- b) Debilní křoví, kytky, kameny, stromy, potok.
- c) Zaplať pandu, našly jsme pěšinu!
Pěšina nás skrz les a bahno dovedla až do Ayderu, kde jsme natrefily na starou rozpadlou umývárnu s ukrytou motorovkou. Co na to říct no… jestli mě Turecko něco naučilo, tak je to přijímat tyhle šílený bizáry jako něco naprosto normálního. Prostě rozpadlý umývárny. V lese. A s motorovkou, no.
Po příchodu do Ayderu jsme si ani nestihly sundat zabahněný návleky a okamžitě se nás ujal mladík, který nás vzal na turka do nedaleké kavárničky. Tady jsme nad šálkem horké kávy čekaly na minibus, který měl být první částí naší cesty zpátky domů.
O pár hodin později jsme se unavený, šťastný a zablácený konečně dostaly do bytu, kde, vzhledem k tomu, že Báru chtěla poznat půlka mojí univerzity, jsme se připravovaly na mimořádně společensky náročnej týden, na jehož konci jsme plánovaly další horský dobrodružství. To jsme ale ještě neměly ani ponětí, jak moc velký dobrodružství to bude. A už vůbec jsme nevěděly, že hory z toho celýho dobrodrůža budou to nejnudnější. O tom ale zase příště.
Přidat komentář