Teroristi žádný !
Tak co, kam jedeme teď? Tuhle otázku si pokládáme s Barčou v podstatě od příjezdu z Kačkaru. Já kopu za co největší bizár, ideálně stopem na východ a úplně nejlíp se třeba koupat do Akhurianu (řeka oddělující Turecko a Arménii) nebo přeskakovat hranici se Sýrií. Rozuměj, jak jinak můžu tý holce evropský ukázat všechny klenoty tureckýho bizáru? Máme na to jen omezený množství času. Barča, pořád ještě na začátku adaptace, kope za tým „klidnější hory“. No budiž, tak jako bude to taky pěkný.
Na mapách.cz rozjíždíme pátrací akci s klíčovými požadavky: hory, bez lidí, bez stromů. Oko nám padne na národní park Munzur, kousek od města Erzincan. Vypadá to vážně pěkně, třídenní přechod, celá trasa hezky popsaná na Svět outdooru a, protože to není tak na východě, vypadá to taky až trapně bezpečně. Pro jistotu ale ještě píšu department koordinátorovi, který mi v mžiku naposílá bžilion článků s jasným poselstvím: hodně divokých zvířat, hory krásný, hodně turistů, teroristi žádný. Teroristi žádný. Píšu to radši znova, protože tohle je docela důležitá informace.
Tak dál.
Pakujeme batohy a po nečekaný zkoušce s folk dance lesson (a taky ještě víc nečekaným úspěchu) si to míříme na autobusový nádraží. Používáme tradiční taktiku s názvem ,,tvař se jak zmatenej turista“, což teda v našem případě neni tak moc předstíraný, a do pěti vteřin nás odchytávají dva chlápci, kteří nás nasměrují do autobusu směr Erzincan. Tak to bychom měli. V autobuse si to jako vždycky uděláme hezký a i když bohužel nemáme řízky, vybalíme si tam aspoň Simit s uvařenými vajíčky. Hezky na Čechy.
V Erzincanu vystupujeme za tmy a rychle nacházíme autobus do města, kde máme vybraný hotel. Hotel, trapný, já vim. Ale po zkušenosti z minulýho výletu, kdy jsme byly přesvědčený, že nás chce někdo zabít a rozprodat na černým trhu, si ten hotel dopřejeme. Taky si to pak odůvodníme tím, že tam teď můžeme hodit kulturní vložku. Naše kulturní vložka se jako vždycky zvrhla v intenzivní hledání jídla, takže jsme do deseti minut zapadly do dost fancy podniku s vidinou vynikajícího tradičního dezertu s názvem Sutlac. Tak jako všude jinde, i tady jsme jak pěst na oko, takže nás obsluhuje asi 7 lidí pod záminkou si nás prohlídnout, a neustále na nás někdo zírá od okolních stolů. Jako už jsme docela zvyklý, ale stresující je to pořád. Obzvlášť když je naše stolování asi tak stejně elegantní jako naše péřovky zalepený leukoplastí a pohory zaflákaný od bláta ještě z minulýho víkendu.
Ráno vstáváme v 6:00 a po večerní domluvě s bratry na recepci se chystáme na snídani od 6:30. V 7:00 totiž jede jeden ze dvou minibusů za den, který nás dopraví do vesničky Alkpoy, odkud má začít náš trek. V 6:25 nás trochu překvapuje naléhavé ťukání na dveře a příval rychlé turečtiny, ze které se dovtípíme, že si máme pohnout. S batohy se tedy skulíme dolů do přízemí a začneme se ládovat připravenou snídaní. V 6:45 doráží minibus a my se cpeme dovnitř. Tak to jsme taky zvládly.
O pár minut později to všechno začíná.
,,Neboj Baru, mám pepřák.“
,,You are going to Munzur? Hmm… and do you have a permition from soldiers? Because… unfortunately… Munzur mountains are full of terrorists,“ vysvětluje mi lámanou angličtinou mladá doktorka jedoucí do Kemahu.
Eh. No to nemáme. Stejně tak jako tucha, že tu jsou teroristi. Pak nám dává svoje číslo a říká, že máme v Alpkoy jít za Jandarmou a zeptat se. Juchů, návštěva Jandarmy. Tady se začíná rýsovat bizárek.
Potom, co projedeme kolem asi pěti obrněných transportérů stojících u hlavní silnice a jedné vojenské bezpečností kontroly, vystupujeme z minibusu skoro úplně před vchodem do místní vojenské základny. Už z dálky vidíme hodně vojáků, hodně ostnatýho drátu a taky hodně zbraní. Já jsem relativně v klidu, protože po prvním setkání s Jandarmou u Suphanu, kde se situace vyvíjela od ,,myslíme si, že jste teroristi/špioni a pravděpodobně vás tu zastřelíme nebo zatkneme“ po ,,milujeme vás, dáte si zeleninku z naší zahrádky?“ vím, že navzdory všudypřítomným zbraním je Jandarma docela neškodná. Když nejste Kurd teda. Barča je ale trošku nervózní, proto se vytasím s nejvíc uklidňující větou, která mě zrovna napadne: ,,Neboj Baru, mám pepřák.“
,,Mmm hello, do you speak english?“ začínáme klasickou zahřívací větou.
No, tak hádej.
Vyťukáváme teda do google překladače otázku, jestli je možný jít do hor a držíme si palce. Následuje hodně pobavených úsměvů v kombinaci s výrazem ,,jste blázni“ a pak rezolutní NO.
To je nemilý. Chvíli tam tak postáváme a užíváme si pocit totálně se hroutícího plánu. Pak přichází další vojáci a nakonec nás vedou dovnitř do základny.
V kanceláři, kde je všechno srovnaný s až strašidelnou přesností, dostáváme dva čaje, necháváme se okukovat asi deseti dalšíma porůznu vyzbrojenýma vojákama a vrchní velitel nám pořád dokola překládá na googlu, že je to dangerous a že tam rozhodně nesmíme, protože se to tam hemží PKK. Po asi půl hodině se zvedáme a následujeme velitele ven. Když vidí naše zamilovaný pohledy směrem k zasněženým vrcholkům Munzuru, očividně nám moc nevěří, že bychom se na ty hory nevydaly, takže nás naskládají do auta a odváží nás zpátky do Erzincanu na autobusový nádraží.
Paráda, here we go again. To bylo rychlý. Takže co teď.
Teroristi v jednom směru
Protože se slovy ,,terrorists“ ukazovali jen jedním směrem, rozhodujeme se nad čerstvým simitem na nádraží, že zamíříme o pár kilometrů dál do hor na sever. Rozuměj – do hor přes silnici. Hádám, že by to Jandarma asi úplně neschválila, ale co viď. Když nám říkali, jak se to tu hemží PKK, tak ukazovali jenom jedním směrem.
Posilněny novým nápadem a odhodláním, odcházíme z busovýho nádraží k hlavní silnici s úmyslem si něco stopnout. Ani nestihneme dojít na místo, kde jsme chtěly zaujmout stopovací pozici a už nám zastavuje auto a couvá k nám. Couvání na dálnici, taky moje oblíbená věc tady. A zatím teda průměrná doba čekání na stopu mínus jedna minuta. To pude.
Do výchozího bodu našeho plánu B nás veze sympatická dvojice. Holčina je z Istanbulu a umí anglicky a řidič je z Ovaciku (místo v Munzuru, kam jsme měly dojít). Když mu říkáme, že nás vojáci poslali zpátky, trochu se nám vysměje, že tam žádný PKK není a že je to hovadina. To nás zase trochu zviklá a chvíli jsme v pokušení s nimi jet až do Tunceli, odkud bychom se do toho Munzuru taky dostaly. Pak se ale shodujeme, že možná ještě nechceme úplně umřít a necháváme se vyložit u dálnice pod malou vesničkou. Konečně! Hurá do hor! Žádný lidi, samota, nádhera. Jsme trochu smutný z toho, že nevyšel Munzur, protože to bylo i ze zdola ze silnice něco naprosto velkolepýho, ale aspoň jsme v nějakých horách.
Protože je to nahoru do hor ještě štreka, stopneme si další auto. Zastavuje nám starý náklaďáček s chlápkem, jehož výraz rozhodně nevypadá, že by nás viděl rád. Chvíli teda váháme a nerozumíme si, ale pak nám dovolí se naskládat do auta. S napětím očekáváme, kde nás vyloží a, tipujete správně, rozhodně to nebylo v naší kýžené destinaci v horách. Místo toho nás totiž zavezl k sobě domů, do totální ruiny bez tekoucí vody, kde nás pozval na snídani.
Říkáte si, jee to je milý? To bylo. A ještě milejší bylo to, že proti nám nepoužil ten kalašnikov, kterej propašoval pod bundou z auta dovnitř do domu. Nechápavě na sebe s Barčou zíráme a tak trochu nám dochází, že ačkoliv máme na tajňačku v rukávu každá pepřák, tak oproti kalašnikovu jsme tak trochu v nevýhodě.
Naštěstí náš hostitel vypadá, že proti nám to ákáčko nechce použít. Přichystá nám snídani, vezme nás na exkurzi po svém hospodářství (rozuměj dvě totálně vyhladovělý uvázaný krávy v malým zamčeným stavení a pár vypelichaných slepic v dalším zamčeným stavení), a pak nám přes google překladač rozmlouvá náš nápad jít do hor. Vysvětluje nám, že nahoře jsou bad people a on je voják (proto ta puška, žejo). Svůj google translate proslov doplňuje barvitou pantomimou, kdy si přejíždí palcem po krku a střílí po nás imaginární zbraní. To jako co by nás čekalo, kdybychom šly nahoru. Asi teda.
Jakože upřímně si myslíme, že jsme právě měly čest s druhou stranou mince. Jandarma totiž obvykle nevypadá jako typickej Kurd a taky neschovává Kalacha pod bundou. A taky obvykle nebydlí v polorozpadlý budce pod horama o jedný místnosti bez tekoucí vody. Ale co my víme, žejo. Možná radši nevědět.
Plán C
Když dofinišujeme naší třetí snídani ten den, náš hostitel nás odváží zpátky na dálnici, kde začínáme pracovat na plánu C: dostat se poblíž Gumushane na jinej přechod úplně jinejch hor. Za asi dvě minuty nám zastavujou dva chlápci, s nimiž se pak za zvuků šílenýho remixu Amish Paradise řítíme rychlostí 200km/h. Máme to i s pohoštěním, dostaneme džus a muffiny. Jsme sice totálně narvaný chalvou a chlebem z naší třetí snídaně, ale po pokusu odmítnout a ublíženým výrazu spolujezdce radši přijímáme. Taky jsme svědkem jejich rodinnýho setkání se strejdou u krajnice na dálnici. Nechápem nic.
Po asi dvaceti minutách se necháváme vyložit na sjezdu z dálnice a o kus dál si stopujeme auto číslo 4. Zastaví nám dva bratři, kterých se bojíme už od začátku. Obsah jejich kufru, který sestává ze špinavých pytlů, bot a oblečení, nám na klidu taky nepřidává. Nicméně vážně se chceme do těch hor dostat a světla už nám moc nezbývá, takže s falešným pocitem bezpečí, který nám poskytují naše pepřáky v rukávech, nasedáme do auta.
Cesta ubíhá rychle. Jak by taky ne, když se na okrsce, která je vzhledem dost podobná naší cyklostezce, řítíme 180. Dokonce nás kluci odváží až do Siranu. Párkrát se s náma vyfotí, pak nás odvezou na kopec na kafe a po další půl hodině, kdy se setkáváme i se třetím bratrem a necháváme do sebe hustit, že je v horách zima a pravděpodobně nás tam zabije medvěd nebo vlk, nás jeden z bratrů vykládá v centru tohohle zapadlýho městečka.
Obě moc nepobíráme, že ještě žijem.
Medvědi pořád lepší než lidi
Taxi do o deset kilometrů vzdálené vesničky pod horama nacházíme celkem snadno a za chvilku jsme na cestě. Taxikář se očividně dovtípil, že se s našima báglama asi nejedeme úplně ubytovat do hotelu, takže nám dává tureckou přednášku o tom, že umřeme, protože nám tam bude cok soguk (zima) a taky že je tam spousta medvědů.
Vykládá nás na prašné cestě za vesnicí a my se konečně ocitáme samy. Totálně sociálně vyčerpaný a toužící po jedný jediný věci. Už nikoho nepotkat. Daří se nám to asi 5 kilometrů a už skoro uvěříme, že nám konečně začíná klidnej pobyt v horách. No klidnej… vedeme pár debat jestli tady ty medvědi vážně jsou. Shodujeme se ale na tom, že medvědi pořád lepší než lidi. Štrádujeme si to nahoru po široký cestě, kocháme se krásnýma skalama a procházíme okolo nejrůznějších stavení, který jsou až znepkojivě moc opevněný zídkama a plotama. Pak u nás zastavuje postarší pán na motorce a následuje 15 minut turecko-českýho rozhovoru doprovázenýho pantomimou a z naší strany taky hodně předstírání, že rozumíme, co nám říká. Vesměs je ale poselství jasný: umrznete a sežere vás medvěd. Nejsem si jistá v jakym pořadí teda.
Když tuhle konverzaci konečně ukončíme výměnou čísel a ujišťováním z naší strany, že nám prostě doprdele nebude zima, můžeme pokračovat v cestě.
Tenhle den po domluvě ukončujeme v malý opuštěný osadě jakýchsi salaší. Už se totiž stmívá a představa, že mezi medvědama hledáme místo na stan s jednou unavenou čelovkou, se nám nezdá úplně lákavý. Jako ono se nám nezdá lákavý ani to, že budeme spát někde, kde nás může někdo vyhmátnout, ale holt moc možností úplně nemáme.
Na spaní si vybíráme taktický místo: půdu pod plechovou střechou jedné ze salaší. Mezi plusy tohohle místa zařazujeme to, že jednak sem zezdola není vidět, ergo nikdo by nás tu teoreticky neměl vyhmátnout, a jednak to, že protože se nahoru dostáváme boulderem o stupnici tak 6+, taky by nás tu nemělo překvapit žádný zvířátko. Jako lehký mínus vidím znepokojivě dutý zvuky hliněný ,,podlahy“, na který budeme spát, ale Bára mě uklidňuje, že když si lehneme, tak to určitě vydrží.
Ráno se probouzíme. Asi zbytečná věta, ale my tomu večer moc nevěřily. Vážně se probouzíme, živý a zdravý a v krásným teple našich spacáků. Noc nakonec byla relativně v pohodě, očividně už se na neustálý nebezpečí adaptuju, takže jsem spala jak špalek. Barča ale prodělala dvakrát infarkt, protože tu v noci projíždělo auto. Lepší to zaspat.
Rychle balíme spacáky a vyrážíme se přesunout za osadu na snídani. Přece jenom je lepší být odsud co nejrychleji pryč.
Počasí je pochmurný. Mlhový a sněhový. Ale krásně se hodí ke zdejší krajině. A taky se hodí k našemu partizánskýmu schovávání se před projíždějící Jandarmou. Jandarma ne prostě už, ježiši.
Každopádně neúspěšně. Ale aspoň jeden z nich mluví anglicky.
,,You want to camp here? But you need permition.“
Jako představa, že zase jedeme dolů pro permit je prostě hrozná. Sypeme si proto popel na hlavu a dušujeme se, že jsme to vážně nevěděly.
,,Do you have some drones or any other electronic devices? Can I see your bags and passports?“
,,No we have just tent, sleeping bags… do you really want to see everything?“ ptá se Bára sice s úsměvem, ale už z toho tónu cejtim, že Jandarm bylo na jeden víkend trošku moc. Hehe, vítej v Turecku.
Zběžně nám teda kontrolujou batohy a pasy a pak dostáváme další, asi tak osmdesátou přednášku za posledních 24 hodin o tom, že nám bude zima. Nakonec ale je tohle setkání v pohodě. Taky dostáváme na velitele číslo, kdyby byl problém, a s větou ,,I really hope you will not freeze there“ se s námi loučí.
Samy
A od týhle chvíle jsme samy. Nádherný! Společnost nám dělá jenom mlha, poletující sníh a myšlenky na medvědy. Po pár hodinách se dostáváme do naší cílové destinace u jezer, do které jsme se doslova sklouzaly přes malé sedlo, a užíváme si pocit totální svobody. Je to tu překrásný. Zasněžené vrcholky skal na nás sem tam vykouknou skrz mlhu, ale nikdy ne tak, abychom věděly, jak to kolem nás vypadá.
Kolem čtvrté se rozhodujeme, že rozbalíme tábor a probíhá taky debata o tom, jestli budeme vařit ve stanu nebo uděláme protimedvědí opatření. Nakonec sázíme na jistotu a vaříme si venku za skaliskem. S přicházejícím večerem začíná dost rychle přituhovat a nakonec je strašná kosa. V kombinaci s všudypřítomnou mlhou bych klidně i řekla, že jsme měly lepší večery, protože se do spacáků dostáváme totálně vymrzlý. Čokoláda to ale zachraňuje a my se noříme do třináct hodin dlouhýho spánku. Tyhle zimní noci jsou fain.
Ráno nemůžeme dospat, takže v přímym přenosu pozorujeme začátek naprosto nádhernýho dne. Nad údolím pozorujeme východ slunce a překrásnou inverzi a na druhý straně v horách nad skaliskama pořád jasně svítí úplněk. Všechno kolem, včetně našeho stanu, je totálně zamrzlý a pokrytý ledem. Vážně je tu docela zima, nekecali. Dokonce naše spacáky jsou trochu namrzlý.
Jdeme si vyzvednout jídlo, který jsme takticky umístily mezi skaliska, a s trochou úlevy a trochou zklamání zjišťujeme, že tu žádný zvířátko nebylo. To jsme večer nemusely mrznout, žejo.
Medvědí stopy
Po vydatný snídani si jdeme bez batohů vylézt na blízkej kopec a pak se pomalu vydáme dolů do mraků. Sluníčko nás krásně hřeje a tak si ještě cestu zpříjemňujeme koupačkou pod vodopádem, po který se zahříváme ještě pár hodin. Jde to až nudně dobře. Pochop, dneska jsme ještě neviděly ani jednu zbraň a ani jednoho vojáka. Naštěstí ale těsně po sestupu z údolí na větší cestu uvidíme něco, co nám zvedne adrenalin. Medvědí stopy! Ukázkový stopy, ze kterých s našimi hraničářskými schopnostmi vyčteme, že tam ten medvěd nebyl jen jeden. Máme radost a zároveň si vytahujeme noise bombs a zapalovač. Tak napůl doufáme, že ho zahlídneme (z dálky), ale nevidíme nic. Viděly jsme jeho hovno teda. Jako pěkný, ale ten medvěd (z dálky) by byl ještě o trochu lepší.
Po pár hodinách přicházíme do malé vesničky, ve které to docela žije. Babičky v hidžábech okopávají pole, skupinky postarších pánů si povídají na ulicích vypadá to tam, že čas se tady už tak sto let nepohnul. Prostě krásný.
Gulacar
Pod vesnicí si dáváme posledního tuňáka s chlebem a kečupem, rukama nohama pokecáme s rodinkou která jede kolem nás v autě, a sypeme to dolů do další vesničky jménem Gulacar. Po cestě potkáme pár postarších lidí u dost chudě vyhlížejícího stavení. I přes naše odmítání vyfasujeme každá obrovskej chleba se sýrem a jablíčka ze zahrádky. A taky pusu na obě tváře od dědouška o holi. Jsme naměkko. Z toho, že ačkoliv jsou očividně chudý, dají nám bez debat jídlo, z jejich vřelých úsměvů, z jejich péče a taky očividný radosti, že nás vidí.
Taky potkáváme rozkošný štěňata a jejich dost nakrklou matku, která nás nechce nechat projít kolem, takže to musíme vzít po skalách nad silnicí.
Jinak je ale cesta do Gulacaru bez problémů. Stejně tak jako další stop. Jdeme k hlavní silnici, ke který to máme ještě dobrých sto metrů a najednou u nás zastavuje auto s mladíkem, který se ptá, jestli chceme svézt. Tím se s čekací dobou na stop opět nacházíme v záporných hodnotách.
Záhy zjistíme, že jsme narazily na asi nejpomalejšího člověka na planetě. Odpovídá rychlostí jedno slovo za minutu a ochotně pouští kamiony za sebou, který za náma tvoří solidní kolonu. Snažím se rozproudit konverzaci, ale můj křížáček se moc nesetkává s úspěchem, takže se jen spokojuju s užívání si rychlosti 40km/h. V Turecku věc naprosto nevídaná. Aspoň mám čas se kochat mojí oblíbenou krajinou kolem Gumushane.
Ve městě náš řidič bez varování odbočuje ze správného směru na busové nádraží. Totální klasika, už se ani nenervuju. Jak se mi záhy potvrzuje, chce nám ukázat město a pozvat na čaj. Taky nám zaplatí lístky do Trabzonu a přizná se, že nás v Gulacaru viděl z okna svýho domu a chtěl nám prostě jenom pomoct. Turecká pohostinnost v praxi.
Cesta zpátky jde hladce a za tenhle nekonečně nabitej týden se ještě štědře odměňujeme pořádnou véčou v centru. V klidu a míru našeho bytečku se pak shodujeme, že tenhle výlet měl naprosto všechno. Absolutně nechápu, jak se mohl v podstatě celej tureckej bizár nacpat do jednoho víkendu. Jen teda ten medvěd zas chyběl. Tak hodně doufám, že příště už fakt!
Přidat komentář