Můj evropský pas mi tu zaručuje naprosto výsadní postavení. Zní to krásně, když to takhle napíšu, ale v praxi to znamená neuvěřitelně moc bizáru a hlavně, a to především, totální absenci ticha a samoty. V podstatě od tý doby, co začala škola, jsem nebyla sama ani na chvíli. Snad s výjimkou cest na záchod (doufám). Ono by to nebylo tak zlý, protože jsou tu všichni neuvěřitelně milý a hodný, ale vzhledem k tomu, že můj společenský život teď znamená spoustu turečtiny, který nerozumím, věčný datlování vět do google překladače a hodně, hodně nadšenejch lidí kolem, jejichž jména je zkrátka absolutně nemožný si zapamatovat, občas bych trochu samoty ocenila.
Zkrátka a prostě, dostala jsem se do bodu, kdy jsem nutně potřebovala na chvíli vypadnout. Měla jsem jen dvě kritéria: hory a 0 lidí. Zapíchla jsem tedy prst do mapy poblíž města Gumushane, kde jsem jako bonus zahlídla i dvě ruiny starých arménských kostelů. Ne, že by to tu byla nějaká rarita, průměrně vám stačí chvíle, abyste k nějaký takový ruině došli, ale tyhle vypadaly na google obrázcích vážně dobře. Tak proč ne. Zapakovala jsem si pár nezbytností pro pohodlné přežití na samotě v horách, koupila si jízdenku na bus a mohla jsem vyrazit.
V pátek brzy ráno jsem odchytla snad první minibus a, světe div se, podařilo se mi včas a relativně pohodlně dostat na busové nádraží. Jistě nemusím dodávat, že tak jako vždycky, když někam vyrážím s velkým batohem, jsem byla propíchnutá pohledy všech kolem.
Po příjezdu do Gumushane jsem měla na to-do listu pár úkolů. Sehnat chleba, sehnat vodu a dostat se do malé vesničky pod mojí první vyhlídnutou památkou (Imera Monastery). Zašla jsem tedy do malého obchůdku hned u autobusu a pomocí google překladače jsem se zeptala místního prodavače, jestli by tam nejel nějaký minibus. Ve zkratce ta konverzace probíhala asi takhle:
,,Dobrý den, je tu nějaký minibus k Imera Monastery?“
,,Není. Ty tam chceš kempovat?“
,,Chci. Takže si musím vzít taxi?“
,,Ale to je hrozně nebezpečný. Jsou tam medvědi a vlci. Umřeš.“
,,Budu opatrná.“
,,Vážně je to hrozně nebezpečný, bude tam spousta sněhu.“
,,Vážně budu opatrná.“
O půl hodiny přesvědčování později pochopil, že mi tenhle nápad asi nevymluví, a zavolal svého 22 letého synovce s taxíkem. Před rozloučením mi ještě s pohřebním výrazem podal igelitový pytlík s 2 pytlíky nescafe 3v1, 4 papírovými kelímky, cukry, dřevěnými míchátky a dvěma sladkými houskami. Po neúspěšné snaze odmítnout, jsem za tento skladný lighweight dar poděkovala a vyrazila za synovcem do taxíku.
Cesta nahoru byla relativně poklidná. Konverzace přes google překladač se docela rozproudila, cestou jsme porušili většinu pravidel silničního provozu a málem jsme se vybourali asi jen dvakrát. Zkrátka standardní cesta taxíkem v tureckých končinách.
K Imera Monastery jsme dorazili o 40 minut později. Trochu jsem doufala, že mě tam můj taxikář jen vysadí a odjede, ale tak jako vždycky byly tyhle naděje liché a tak jsme si Imera Monastery prohlíželi spolu. Vlastně to nakonec bylo i docela fajn. Jen teda nechápu, proč mají Turci neustálou potřebu se s něčím fotit a proč mají pocit, že vyfotit se u nějaký památky, je pro všechny tak strašně důležitý. Snažila jsem se neustále namítat, že beze mě bude Imera Monastery na fotce much more beautiful, ale absolutně se to nesetkalo s pochopením, takže jsem pak mazala asi sto padesát svých fotek ze všech možných úhlů.
O hodinu a půl později jsem konečně vyrazila nahoru do kopců. Sama. Ticho! Svoboda! Dobíjení sociální baterky na maximum. Tenhle slastný pocit jsem si užívala dvě minuty. Pak u mě zastavilo auto a vystoupili dva pánové ve věku mého dědy.
Nasadila jsem tedy profesionální úsměv, pozdravila jsem a skrze nonverbální komunikaci jsem se ze všech sil snažila vyzařovat jedno prosté sdělení: Jen procházím, užijte si výlet, nashledanou.
Jak asi tušíte, neúspěšně. Mohutný příval rychlé turečtiny mě nenechával na pochybách, že tenhle úsek jen tak snadno neprojdu.
Protože mojí snahu dát najevo, že kromě pozdravu turecky neumím ani slovo, oba pánové ostentativně ignorovali, rozhodla jsem se použít dobře známé záchranné lano – google translate. Moje naděje však splaskly bezprostředně poté, co jsem zjistila, že tu mám před sebou asi stejně zdatné IT techniky jako je můj děda.
Obyčejně je google translate hodně intuitivní aplikace. Napíšu větu, kterou chci přeložit, a aniž bych musela na něco kliknout, kýžený výsledek se okamžitě dostaví.
V této situaci se však kýžený výsledek nedostavil a já byla zavalena další salvou rychlé turečtiny, která byla doprovázena mohutným gestikulováním směrem k autu.
A vlastně proč se nenechat svézt, žejo? Nahoru do hor to byl ještě kus a tohle slibovalo docela zážitek. Hodila jsem tedy batoh na zadní sedačku, nastoupila si a vyrazili jsme.
V autě pokračoval turecký monolog, ze kterého jsem vyrozuměla, že se oba domákli toho, co asi nesu v krosně. Jejich pohledy a následná pantomima mě nenechávaly na pochybách, že si o mně myslí, že jsem totální blázen a že se mi skrz naše malé Aktivity snaží sdělit, že v těch horách nejspíš umřu.
O hodinu později jsme dorazili do malé vesničky na druhé straně hor, kde jsme si dali oběd. Ano, ani odtud jsem neodcházela s prázdnou, a navzdory mým námitkám jsem si odnášela zabalené maso a chleba ve staniolové krabičce.
Po cestě zpátky odkud jsme přijeli, jsem usilovně přemýšlela, jak vystoupit. Vyskočit za jízdy s batohem bylo moc komplikovaný a podle off-road stylu jízdy řidiče, který se nebál přiblížit k okraji srázu, taky dost nebezpečný. Jenže, jak jsem záhy měla zjistit, bylo to míň komplikovaný, než je přesvědčit, aby mě vyložili. Když se mi konečně podařilo jim s pomocí překladače zalhat, že tu tedy nebudu spát, ale že se teď chci jen projít v horách, byli jsme skoro zpátky u Imera Monastery.
Oba mi pak dali své číslo a s nevěřícnými výrazy sledovali, jak si to štráduju zpátky do hor.
Tak konečně! Sama. Teď už si jen dát pozor, aby mě někdo nevyhmátl, a já si mohla užít poklidný víkend plný ticha.
Následující odpoledne jsem strávila potulováním se po naprosto překrásných kopcích. Holé pláně a skaliska mi neustále připomínaly, že jsem daleko od domova, a dodávaly mému horskému dobrodružství tu správnou jiskru. Taky západ slunce a následná noc byly bez chyby a doslova bez jediného mráčku.
Jediný kaz na mém dobrodružství bylo potencionální nebezpečí sežrání medvědem. Nebyla jsem však nepřipravená. Po cestě nahoru jsem si načetla pár článků jak se ubránit útoku medvěda i vlka a co dělat proto, abych se ideálně bránit nemusela.
Jak mi bylo doporučeno internetovou stránkou selmy.cz, před spaním jsem odnesla veškeré jídlo daleko od bivaku a protože v dohlednu nebyl jediný strom, zavěsila jsem si svojí spíž v igelitce na skaliska. Jsem si celkem jistá, že kdyby tu opravdu byl medvěd, vzal by si to levou zadní packou, protože se mi nepodařilo najít žádné víc medvěduvzdorné místo.
Po tomto bezpečnostním opatření jsem se odebrala na své lůžko – šutr poblíž srázu, a kochala jsem se naprosto překrásným západem Slunce. Jak jsem se zas ocitla na takovym nádhernym místě!
Ráno jsem vstala brzy, a protože jsem si takticky vybrala místo s pomocí kompasu na hodinkách, měla jsem i překrásnou podívanou na přicházející nový den.
Druhý den byl totální definicí svobody. Poflakovala jsem se bez plánu tam, kde se mi to zrovna líbilo, a lezla jsem všude, odkud jsem tušila dobrý výhled. V poledne jsem se pak rozhodla pro nedalekou třítisícovku, pro kterou jsem si musela dojít přes nádherné a totálně zapomenuté údolí. Nahoře na hoře mě čekalo malé překvapení. Už z dálky jsem si všimla, že je na vršku nějaký červený obdélník. Vzhledem k tomu, že už se v Turecku pohybuju necelé dva měsíce a měla jsem tu čest poznat místní nacionalismus se vším všudy, neměla jsem nejmenší pochyby, co nahoře asi najdu. No, bingo. Vybledlá turecká vlajka ležela natažená těsně pod vrcholem a na samém vršku mě čekalo další překvapení; fotografie padlého tureckého vojáka a další vlajka, která zvadle visela smotaná větrem vedle.
Co bych to byla za tureckýho studenta, kdybych jí patřičně neopečovala? Dala jsem se tedy do oprav. Rozmotala jsem jí a připevnila šutry, kterých tu bylo, stejně jako všude kolem, přehršel. Chvíli jsem se kochala a plácala se po rameni, jakou by ze mě asi Alláh a Erdogan měli radost, ale po cestě dolů jsem pocítila menší pochyby. Vzhledem k tomu, jaký byl vítr, si nejsem úplně jistá, jestli ta vypnutá a zatížená vlajka vydrží vcelku. A vzhledem k tomu, že jsem jí pak zezdola už neviděla… No, co už. V dobrý víře to bylo, vracet se nebudu.
Večer jsem zakempila v sedle blízko toho překrásně opuštěného údolí a zopakovala antimedvědí rituál.
Noc měla být jasná, ale k ránu mělo trochu poprchávat. A protože jsem s sebou táhla Husky stan, který váží asi tolik, co malej dům, rozhodla jsem se, že ho tu slavnostně prubnu. Stany nemám ráda. Jednak je to srabácký a jednak nevim, co se kolem mě děje. Ale zas jako netáhla jsem ho sem zbytečně, žejo, to by bylo, abych ho nezkusila.
Ráno jsem se vydala k druhé vyhlídnuté arménské ruině, která se nacházela jen asi pět kilometrů od Imera Monastery..
Ruina nezklamala. Tyčila se na kopci uprostřed překrásného údolí a tenhle nádherný pohled dokreslovaly majestátní hory kolem. A nejen to. Celé tohle místo totálně sálalo tajemnou atmosférou zapomenutých míst, kterou vždycky a všude naprosto miluju, takže jsem si tam na chvíli sedla, cpala se sušenými meruňkami a přemýšlela, co se tu asi tak před staletími odehrávalo.
O 15 minut později se počasí začalo měnit a zpoza hor začaly do údolí pronikat mraky s deštěm. Hodila jsem si tedy batoh na záda a klidným krokem, tak abych neporušila načerpaný klid z tohohle krásnýho místa, jsem vyrazila.
Jakákoliv snaha něco neporušit však vzala velmi brzy za své, protože se ozval první hrom a mraky se nebezpečně přiblížily mým směrem. Paráda, existuje snad způsob jako takovej sluníčkovej víkend zakončit líp než útěkem před bouřkou? Sen!
O hodinu později mě, zmoklou jak slepici, u Imera Monastery vyzvedl taxikář. Hodil mi batoh do kufru, vysmál se mi, že mám obličej spálenej od Sluníčka, a vyrazili jsme.
Jak už tady bývá zvykem, něco mi Turecky řekl a pak odbočil ze správného směru. Už mě to ani nevyvádí z míry. V kapse jsem měla pár hezkých kamenů, který jsem jak malej Jarda sebrala v horách, tak jsem si říkala, že přinejhorším mu jimi při hrozícím nebezpečí vyrazím mozek z lebky. Pepřový sprej, který jsem si sem přivezla, se mi podařilo ztratit první den v horách. Možná dobře. Při mým štěstí a umu bych ho stejně v případě nouze nastříkala do obličeje sobě.
Jak se později ukázalo, nechtěl mě zabít ani znásilnit, ale ukázat mi přenádhernou jeskyni, kde dřív pracoval. Samota v horách, turistický místo… tenhle výlet má (kromě toho vytouženýho medvěda) všechno!
Po příjezdu do Gumushane šlo všechno jak po másle. Lístek na bus jsem si koupila bez problémů a ještě jsem zašla pozdravit místního krámku, kde mi byla tři dny zpátky předpovídána smrt.
Jakmile mě prodavač viděl, turecky něco šťastně zvolal (později mi taxikář přeložil, že řekl ,,Sláva, ona žije“), uvařil mi čaj a zásobil mě dalším pečivem na cestu.
Zpátky do Trabzonu jsem dorazila bez problému, což je s místní dopravou vždycky zázrak, a totálně spokojená. Moje sociální baterka byla dobitá a byla ready na vybití hned následující den ve škole, viděla jsem krásný ruiny i kostel, ještě překrásnější hory… zkrátka dokonalej výlet. Jen toho medvěda jsem nepotkala. Tak třeba příště?
Přidat komentář