• Menu
  • Menu

Turecko 4 – Can I kiss you?

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Asie » Turecko » Turecko 4 – Can I kiss you?

Kappadokie  a stratovulkán Hasan Dagi 

Po onom posledním dobrodružství, kdy jsme viděly stejně armádní techniky jako hor, jsem se rozhodla, že si moje nervy zaslouží menší regeneraci. Barča odjela v úterý brzy ráno a přesunula se za jejím kamarádem Bořkem do Jerevanu, který je tam taky na Erasmus programu (a mimochodem taky píše blog, tak na to kdyžtak mrkni https://septera.webnode.cz/borek/ ).

               S Bořkem nás Barča spojila přes facebook, za což jsem jí fakt vděčná. Není větší úlevy, než když se po prožitym bizáru, po kterym sbíráte bradu ze země, můžete někomu vypsat do chatu bez nutnosti cokoliv dalšího vysvětlovat. Byť mají totiž Turecko a Arménie tak trochu (hodně eufemisticky řečeno) vyšponovaný vztahy a nejradši by spolu navzájem neměli nic společnýho, je až neuvěřitelný, jak moc si jsou tyhle země v bizárech podobný.

               A není to jen o sdílení bizárů. Naší oblíbenou zálibou je bránit pohnutky našich hostitelských zemí, což mě teda z pochopitelných důvodů přivádí do dost nemilý pozice. To ale Bořkovi neříkám, žejo.

               Po Barči odjezdu jsem tu stihla pár zkoušek a pak jsem se definitivně rozhodla pro další tureckou destinaci: stratovulkán Hasan Dagi a Kappadokie. Že bych z toho byla nějaká odvázaná, to se říct úplně nedá. Jednak mě čekala třináctihodinová cesta busem a jednak mi bylo jasný, že je Kappadokie nechutně turistický místo, který pravděpodobně bude postrádat tu pravou tureckou srandu.

 

               Můj department koordinátor mě ale na jednom z našich mnoha sezeních přesvědčil, že je to místo, který nutně musím navštívit. A tak co viď. Stejně jsem si chtěla trochu odpočinout od kalašnikovů a jandarmy, tak proč ne.

               Ve čtvrtek večer po zkoušce z plavání jsem tedy nasedla do autobusu a vydala se na třináct hodin dlouhou cestu do města Aksaray, odkud jsem se nejdřív chtěla přesunout na Hasan Dagi a pak se busem dostat na jeden den do Kappadokie.

               V půl deváté ráno jsem se konečně ocitla v Aksaray na terminálu, kde jsem se chvíli zmateně motala a neúspěšně se pokoušela googlit, jestli tu je nějaký minibus do vesnice Helvadere (poslední vesnice pod Hasan Dagi). Pochopitelně jsem nic nenašla, takže jsem se rozhodla jednat a jala se místních autobusáků ptát na cestu.

„Merhaba, do you speak english?“ otvírám konverzaci zlatou klasikou.

„Yes,“ odpovídá mladík za přepážkou a zvědavě na mě zírá.

               Moje nadšení z vidiny konverzace v angličtině opadlo ihned poté, co se ukázalo, že yes je taky to jediný, co anglicky umí.

V zásadě tu můžeme touhle otázkou lidi rozdělit na tři základní skupiny. První skupina rovnou milosrdně odpoví rezolutním no, což oběma stranám ušetří hodně času a úsilí. Druhá skupina, kterou tady ale spíš nenajdete, odpoví yes a anglicky vážně umí alespoň na základní konverzační úrovni. Třetí skupina je přesně tahle: po odpovědi yes a následný turečtině zjistíte, že ani ve snu. Ono by to nebylo zas tak zlý, ale tahle skupina se obvykle z nějakýho záhadnýho důvodu zdráhá použít google překladač. Asi že mají pocit, že yes stačí? Chtějí pocvičit angličtinu? Myslí si, že anglicky umí? Vážně nevím.

Mermomocí se tedy rukama nohama snažím dobrat toho, jestli tu je nějaký autobus do centra města, kde potřebuju koupit vodu a chleba, a pak autobus do Helvadere. Z jeho „no bus, taxi“ pochopím, že tu asi žádný bus nikam není a tak otráveně odcházím k taxíkům. On mě ale za chvíli dohoní s klíčky od auta, turecky mě instruuje, ať tu počkám a pak mě vyzvedává. Proč ne, všechno lepší než taxi.

V autě se snažíme trochu konverzovat, ale brzy se ukáže, že yes není úplně nejlepší slovo na rozproudění konverzace, a tak zaplaťpánbůh zapojuje google překladač. Což teda, jak záhy zjišťuju, taky není žádná výhra, protože se neustále domáhá odpovědi, kdy přijedu zpátky do Aksaray, že mu musím dát okamžitě vědět, že jsem very beautiful, že se mnou chce být close friend a asi 3x si spolu děláme selfie. Bylo by to milý, kdyby ta cesta nebyla tak dlouhá.

Když konečně dorážíme do Helvadere, ptám se, kolik mu mám zaplatit.

„300TL,“ překládá mi v překladači.

Tahle směšně napálená částka mě tak překvapuje, že dělám něco, o čem jsem si nikdy nemyslela, že jsem toho schopná. Smlouvám. Jako doopravdickej Turek.

„300 is too much, I can give you 200,“ překládám s vědomím, že i tak jsem kromobyčejně štědrá.

„Taxi drivers would want 500TL so my offer is very cheap,“ překládá dál.

Tomu se musím smát. Překládám, že bohužel už v Turecku nějaký ten pátek cestuju, takže jsem si naprosto jistá, že víc než 150TL by taxikář nechtěl. Bohužel, kamaráde. To ho očividně docela překvapuje, proto souhlasí s 200TL. Později si říkám, že jsem mohla usmlouvat asi mnohem víc, ale co. Na první smlouvání docela dobrý a chápu jeho snahu si na turistovi něco vydělat. Já žít v takový díře a pracovat na autobusový zastávce, asi dělám totéž.

,,Can I kiss you?“ ptá se mě anglicky bez překladače. Jasně, kámo, francouzák by ti stačil?

,,No,“ odpovídám v podstatě na půl cesty z auta, beru batoh a s rozhodným bye odcházim do bezpečný vzdálenosti. Uf. Zaplaťpánbůh že jsem na místě.

Hasan Dagi

 

Hasan Dagi

Hasan Dagi je něco naprosto překrásnýho. Krajina široko daleko kolem něj je jedna velká hnědá placka a tenhle teď už sněhem pokrytý stratovulkán tu září jako diamant. Je to tak majestátní dominanta, že vás to k němu úplně táhne a taky vás to nutí přemýšlet o tom, jak asi vypadal, když byl aktivní. Nepřeháním, když řeknu, že je to nejkrásnější hora, kterou jsem kdy viděla. Cesta k němu vede ze začátku po silnici kolem pár starých domků a taky, jak později zjišťuju, skrz hodně nakrknutejch psů bránících svoje stáda. Tyhle psi tady vůbec nevypadaj jako ty mírumilovný, proti vzteklině očkovaný tvorové na ulicích v Trabzonu. Ani z daleka. Jsou obrovský, mají znepokojivě žlutý oči a masivní železný ostnatý obojky kolem krku. S rolničkou. Rozkošný.

Než se dostanu kolem těch domů, mám s takovýma bestiema čest asi čtyřikrát. To je přesně o čtyři setkání víc, než by se mi líbilo. Moje taktika tvářit se, jako že se chci pomazlit a šišlat „no ty seš ale pěknej pejsek, hodneeej!“ úplně nefunguje a tak mám v ruce pár šutrů s vědomím, že kdybych vážně měla srdce na to je po nich v případě nouze hodit, nejspíš by si toho stejně ani nevšimli.

Na jedno takový setkání mám štěstí blízko starého domu se stádem ovcí. Pastevec si tohohle incidentu samozřejmě všimne a tak se je snaží odvolat. Jak? V klidu sedí u čaje asi 100 metrů od nás, nezaujatě na nás kouká a na svoje hlídače párkrát zapíská. Díky moc, to vážně pomáhá. Očividně jsou fakt dobře vycvičený, pomyslím si ironicky, když mě to žlutooký monstrum, který má mimochodem zaschlou krev na kožichu, se štěkáním pořád pronásleduje. Hodně by mě zajímalo čí ta krev… no. Nebo ani ne.

Nějakým zázrakem nakonec procházím a bezpečně se dostávám k lesu, skrz který pokračuju nahoru k hoře. Sice se v něm hned ztrácím, ale to mi vůbec nevadí. Plnými doušky si totiž užívám tu opojnou podzimní vůni spadaného listí a kochám se všemi barvami kolem mě, skrz které na mě občas vykoukne Hasan. Nad lesem se svah začíná strmě zvedat a hora se mi ukazuje v celé své kráse. I s jeho malým bráchou vedle (Küçük Hasan Dağı = Malý Hasan Dagi).

Vichr

Cílevědomě se škrábu do kopce a pomalu mi dochází, že to nahoru sice možná stihnu, ale na cestu dolů už mi čas nezbude. Což by zas tak nevadilo, kdyby tu noc a následující dny neměl na Hasanu foukat vichr o síle až 100km/h. Ještě si živě pamatuju, jak jsem asi měsíc zpátky seděla v noci ve stanu u Erzurum a v tak třetinovym větru jsem panicky držela tyčky od stanu, který pak stejně skončily ohlý (článek bude). To si asi klidně odpustim. Kolem půl čtvrté se tedy s nevolí otáčím a z 2300 metrů jdu najít o 300 výškových metrů níž místo na spaní. Podvečer je poklidný a bez jediného mráčku, takže si vařím venku s krásným výhledem. To se ale docela drasticky mění kolem sedmý, kdy během čtvrt hodiny začíná foukat, pak fučet a pak je z toho takovej vichr, že nechci vědět, co se děje nahoře. Protože už jsem ale vyškolená z Erzurum, vím, že nejlepší věc, co teď můžu udělat, je to zaspat.

Hasan Dagi

Tenhle plán je dobrej plán, nicméně úplně nevychází, protože vichr s deštěm sílí do takový intenzity, že mám na sobě celou noc napláclou studenou stanovou plachtu, celá konstrukce v podstatě leží rovnoběžně se zemí a že by tu bylo nějaký ticho, to se teda taky říct nedá. S povděkem se o 12 hodin později dočkávám světla, a zatímco mi na hlavně leží stan, dávám si čokoládu na uklidnění nervů. Pak se pouštím do balení celýho toho zhroucenýho stanovýho neštěstí, což je i v bezvětří mimořádně otravná činnost, nicméně teď se mění ve vyložený martyryum. Chvílema mám pocit, že si tu střihnu paraglidingový číslo až do Helvadere. Po necelý hodině se mi ale podaří zmuchlat všechny části do obalu, nějak to všechno nacpat do krosny a já se otáčím k Hasanu zády. Tak třeba příště.

Helvadere

O tři hodiny a pár setkání se psy později přicházím do Helvadere, kde dostávám od shrbené babičky mandarinku a pak se nechávám další babičkou dovést do centra vesnice na minibus. Babičky jsou všude na světě prostě stejně báječný. Tahle vesnice pod Hasanem je další místo, kde mám pocit, jako by se tu zastavil čas. V uličkách pospávají psi, na schodech před domy posedávají babičky a všechno tu plyne s takovým klidem, až mám pocit, jako bych se ocitla o pár století zpátky. V centru to ale žije, probíhá tu totiž bazaar (trh). Muži vysedávají v kavárnách u čaje, ženy nakupují a děti s výskotem běhají mezi stánky. Tady mě babička nechává, ukazuje k zastávce minibusu a odchází. Že tu prej žádnej minibus do Helvadere není, pomyslím si trpce, a mám sto chutí tomu dobrodinci ze zastávky v Aksaray ukázat prostředníček.

Po příjezdu do centra Aksaraye cítím, že nutně potřebuju kafe. A Simit. Zavítám tedy do kavárny, kde tuším dobrou silnou kávu. Moje naděje se ukazují jako liché, když si objednávám kafe s mlíkem a dostávám nescafe 2v1. Jsem fakt naivní, už bych si měla zvyknout. Aspoň tady ale kupuju lístek na bus do Nevsehiru, odkud se ještě dnes chci přesunout do Kappadokie.

Po příjezdu do Nevsehiru se snažím sehnat minibus do Goreme (městečko v Kappadokii), ale najdu tak akorát taxikáře. No co, už je mi to jedno. Hlavně se tam potřebuju dostat co nejdřív a stihnout denní světlo. Taxikář mě vykládá uprostřed města a neurčitě máchne rukou k asi 2 kiláky vzdálenýmu kopci. ,,There is your camping spot. Bye.“ bere si prachy a odjíždí. Dík.

Kappadokie

Kappadokie je totálně turistický místo. Spousta atrakcí, suvenýrů, turistů a lidí, co na mě neustále pokřikujou ,,Hello, friend, where are you from?”. Ani na chvíli nepochybuju o tom, že spíš než o mě je to zájem o mojí peněženku, takže za běhu jen houknu ,,Hello, Czechia, goodbye!“ a spěchám dál ve snaze postavit si stan dřív, než bude tma. K přespání si vybírám kemp, protože je tady všude kolem spousta lidí a nemám čas hledat něco, kde bych se mohla schovat. Není to ale zas tak snadný ho najít, takže se ptám na cestu chlápka v autě, ten mi ukazuje směr a já pak chvíli bloudím kolem nějakýho koňskýho ranče a nevím si rady, protože tu žádný kemp není. Překvapivě, žejo, na konci listopadu.

Po pár minutách u mě zastavuje auto, vystupuje chlápek, tiskne mi do ruky vizitku a se slovy „No problem, you can camp here“ nastupuje do auta a zase odjíždí. To moc nechápu, ale jdu si to místo prohlídnout.

Rovina tu sice je, ale má to pár háčků. Je to blízko silnice, což znamená, že nenápadná úplně nebudu. Taky je to blízko jakýhosi rozestavěnýho baráku, což na mě úplně nepůsobí bezpečnou atmosférou. Uprostřed tohohle místa taky stojí velkej černej stan, ke kterýmu vedou nějaký trubky. Co to je zač nevím, ale rozhodně se to nehrnu zjišťovat. A aby toho nebylo málo, kousíček ode mě se nachází hřbitov. To by mi asi zas tak nevadilo, ale co já vím, jak moc si muslimové zakládají na hřbitovech. A upřímně úplně netoužím po tom tu někomu vysvětlovat, že jsem jim vážně nepřišla zneuctít hroby.

Zkrátka a prostě, k přenocování bych si tohle místo asi dobrovolně nevybrala. A chce se mi tu spát o to míň, když vím, že o mně ví nějakej chlápek, o kterym nemám tušení, co je zač. Strach z trhu s bílym masem už jsem jednou měla a víckrát už ne, prosim pěkně. Sednu si teda na batoh, vyndám si sváču a začínám googlit. Nacházím telefonní číslo na Kaya Camping o pár kilometrů dál a zkouším štěstí.

„Hello, do you speak english?“ ptám se.

,,No.“ zní strohá odpověď. Proč já tu jenom nesnášim volání?

„Ehhh, okey, eeee… cadir (stan). Camping! Bugun (dneska).“ vypotím ze sebe a trochu se divim, kde se ve mně ta turečtina bere.

,,Evet!“ Ano! zahuláká na mě hlas v telefonu a tak se s Görüşürüz (Na viděnou) loučím a vydávám se na cestu.

Do kempu přicházím úplně zpocená. Byla to pěkná štreka do pěknýho kopce. A ještě ke všemu po silnici, což je s místní dopravou něco jako skákat bungee jumping bez lana.

Po příchodu do úplně mrtvýho kempu mě vítá asi šedesátiletý chlápek menšího vzrůstu a nechává mě na recepci zaplatit 80TL. Za kus místa na štěrku mi to teda přijde dost, ale co už. Pak mě vede do sklepa, kde vyštrachá masivní kladivo, za který by se nemusel stydět ani Bořek Stavitel, a blíží se s ním ke mně. Trochu se mi začnou potit dlaně a moc nechápu, co se to teď děje, ale záhy se mi tahle záhada osvětlí, když naznačuje zatloukání kolíků do země. Uf. Jsem hroznej plašil. Ale div se mi, žejo. Když mám postavený stan a chystám se ke spánku, přichází za mnou znovu a zve mě na čaj. To slibuje docela srandu, vzhledem k tomu, že si nerozumíme v podstatě nic, a tak ho zvědavě následuju.

Tenhle čajový dýchánek je nad moje očekávání a vlastně si ho nakonec hrozně užívám. Stejným jazykem sice nemluvíme, ale kombinací turečtiny, angličtiny, češtiny a pantomimy se vždycky dokážeme nějak domluvit, takže například zjišťuju, že pracoval jako kurýr, že studoval v Samsunu, že má dvě děti a dvě vnoučata. Taky spolu asi hodinu koukáme na nějakej cestopis v televizi a já se cítím hrozně fajn, jako u babičky s dědou.

Nakonec se loučím a neochotně odcházím od praskajících kamen do toho svýho ledovýho stanovýho království.

Noc je až na déšť klidná a já se ráno budím docela brzy. Naivně se jdu podívat, jestli létají balóny, ale protože fouká a prší, dneska to balónový představení neuvidím. No co. Sice je tohle to hlavní kvůli čemu sem všichni jezdí, ale aspoň můžu jít proti davu, žejo. Mi to vlastně neva vůbec. Prdele.

Po sbalení stanu opět přichází správce kempu a zase mě zve na čaj. Beru s sebou dvě mandarinky a s vysvětlením „Vitamins, korona no problem!“ mu je podávám. Hurónsky se zachechtá, zahuláká ,,Evet!” a s vervou mě poplácá po zádech. Pak mě vede stejně jako včera do jeho pokojíku u recepce, kde mě mezi dveřmi praští klasickej tureckej problém: brutálně přetopená místnost. Už dlouho mám podezření, že Turci zkrátka nemaj v pořádku vnitřní termostat, protože něco jako „akorát“ tady v týhle zemi prostě neexistuje. Buď máte omrzliny, nebo hoříte. Nic mezi.

Když se loučíme, dává mi dvakrát poctivou pusu na obě tváře a já odcházím prozkoumávat Kappadokii.

Tyhle setkání jsou hrozně krásný a hrozně smutný zároveň. Protože víte, že už se nejspíš nikdy neuvidíte, jsou mnohem intenzivnější a hlubší než normálně. A je jedno, jestli si rozumíte, nebo si nerozumíte ani slovo. Zkrátka si užíváte tu přítomnost někoho, koho vám osud zavál do cesty a o kom byste si ještě před pár dny absolutně nemysleli, že byste ho kdy mohli potkat. Užíváte si taky to, že o vás dotyčný neví vůbec nic. Zkrátka se nějakou náhodou potkáte a žijete jen tady a teď, nic víc nic míň.

Toulání se Kappadokií pojímám po svém. Vyhýbám se frekventovaným místům a prolézám si schované skály a ukrytá skalní města daleko od pěšin. A je to nádhera! Dokonce se pak obrním trpělivostí a zaplatím si lístek do Open Air muzea, kde si prohlížím překrásné malby a do skal vytesané kostely.

Kappadokie

Kappadokie totiž byla ve 4. – 11. století nejdůležitějším centrem křesťanství, kde vznikaly první kostely a kláštery a také první mnišské komunity. Protože je tu hornina měkká, dobře se do ní tesaly výklenky a místnosti, takže tu během staletí vznikl rozsáhlý komplex úchvatného skalního města.

Tuhle echt kulturní vložku mi zpestřuje pozorování turistů ze všech koutů světa (Indové, Rusové, Turci, Britové, Američané, Španělé…). Musím říct, že sledovat jak v reálu vznikají ty instafriendly videa na Instagram, TikTok a já nevim co ještě je docela sranda. Je to tak enormně debilní, že mi to nedá a chtě nechtě na to po očku zírám.

Kappadokie

V Goreme si dávám místo oběda Nutellové latte (recept: uvaříš kafe a kydneš do toho lžíci Nutelly) a pak vyrážím směr Pigeon Valley, kterým bych se podle map měla dostat do Uchisaru (dalšího městečka v Kappadokii).

To bych nebyla já, abych se hned nezratila, takže chvíli bloudím v zastrčených uličkách Goreme a pak se mě ujímá vysoký mladík, který, jak se později dozvídám, je z Kazachstánu a v Turecku je na studiích. Protože anglicky neumí, trochu nám vázne domluva a po chvíli se s ním najednou ocitám na nějaké vyhlídce.

Ze začátku jsem měla chuť se ho vyptat na první poslední o jeho zemi, ale jakmile mě začínal chytat za ruku se slovy „You no boyfriend, I no boyfriend, no problem“ a měl věčnou tendenci na mě šmatat, chuť konverzovat a vůbec být v jeho přítomnosti byla hodně rychle pryč. Zdekovat se ale nebylo zas tak snadný, takže se jeho vlezlost stupňovala a o deset minut později mi překládal na google překladači nepokrytý vyznání lásky a ptal se, jestli to teda opětuju a ještě se k tomu tvářil, jako že o tom vůbec nepochybuje. A aby tohle celý setkání mělo jo grády, dovršil to otázkou „Can I kiss you“. Fakt jako, kdyby to takhle šlo i v Česku. To bych si pískala.

Když se mi konečně podařilo o asi deset selfieček později odtrhnout, radši jsem se na cestu k Pigeon Valley už nikoho neptala. I tak jsem jí ale našla a po důkladném prostudování cedule pro turisty, která návštěvníky instruovala o nezbytném vybavení pro tuto nebezpečnou tři a půl kilometry dlouhou pouť, jsem vyrazila do skal.

Kappadokie

Že se opakuju. Ale byla to nádhera! Krajina Kappadokie totiž vznikla asi před třemi miliony let vyvržením popela z největší hory v Kappadokii stratovulkánu Erciyes Dagi. Protože sopečný tuf nezvětrává stejnoměrně, vznikaly v průběhu let ony zvláštní útvary a rokle, kvůli kterým Kappadokie připomíná měsíční krajinu.

Kappadokie

V Uchisaru jsem ještě zavítala na hrad, z jehož vršku jsem pozorovala překrásný západ slunce, a pak jsem se v narvaném autobusu přesunula zpátky do Nevsehiru na autobus do Trabzonu.

Kappadokie

V autobusu se mi nějakým nedopatřením podařilo sblížit se stevardem (prostě se stačilo jen usmát a poděkovat za naložení batohu), takže pokaždé, jakmile si všiml, že nespím, donesl mi Nescafe 3v1. Milý, ale tím se ta noc stala v podstatě nekonečnou, protože po asi pátém kelímku bylo absolutně nemožný usnout. Do Trabzonu jsem dorazila kolem půl desáté a svoje další dobrodrůžo jsem slavnostně zakončila zběsilým úprkem na hodinu tenisu, kterou jsem stejně nakonec nestihla. Naštěstí byl ale týden po zkouškovém a to znamená, že studenti do školy spíš nechodí. Říkají tomu coffee week. Prostě po zkouškách si potřebuješ trochu odfrknout, ne.

A co bude příště? To sice nevím, ale v týhle zemi mám záruku, že nuda to rozhodně nebude. Teď jen nabrat sílu na další bizár a za pár dní zase kupuju noční jízdenky. Juhů!

Adéla Procházková

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.