Na hranici
29.10.1923 byla založena Turecká republika. To je náhodička, co? A víte, co to taky znamená? Že, protože je to velká věc, je volno nejen 29., ale taky 28. A volno znamená příležitost objevit další místo a zažít další dobrodrůžo v týhle krásný na bizáry bohatý zemi. Taková příležitost se prostě nesmí zanedbat. Proto jsem na jednom z mnoha sezení s mými dvěma oblíbenými učiteli loudila tipy na další výlet. Moc dlouho jsem prosit nemusela, protože o mých dobrodružstvích tu na univerzitě kolujou historky a mám pocit, že tu půlka učitelskýho sboru vždycky netrpělivě čeká, s čím přijedu tentokrát. A jestli vůbec přijedu teda, protože si tu o mě všichni myslí, že jsem blázen. Nechápu, ale tak polichotí to, žejo.
Každopádně, dostala jsem doporučení na UNESCO památku jménem Ani, která se nachází u města Kars a je hned u hranic s Arménií. Prostě naprosto geniální kombo hor, historie a lehkýho nebezpečí u společných hranic dvou k smrti se nenávidějících zemí. Nádhera! Proto jsem si hned ve středu večer zapakovala batoh, koupila lístek na bus do Karsu a v devět večer jsem se vydala na devítihodinovou cestu vstříc dalším zážitkům.
Zasedací pořádek
Na zážitky jsem nemusela čekat moc dlouho. V podstatě vůbec, protože jsme ještě ani nevyjeli a já už dělala problémy. Nechtěně samozřejmě. V dálkových autobusech totiž vedle sebe nesmí sedět cizí muž a žena. Je to čistě proto, aby to ženě nebylo nepříjemné, kdyby musela jet vedle cizího muže někam daleko, takže když si bookujete jízdenku online jako já, výběr sedadla vám zkrátka nedovolí navolit si místo vedle opačného pohlaví. Čert ví proč, ale tentokrát se někde vyskytla chybka, takže pak stevard musel uprostřed noci překopávat zasedací pořádek půlky autobusu, protože i přes moje ,,It´s really okay!“ si vedle mě chlápek, který právě přistoupil, prostě nechtěl sednout. Celou tuhle prekérní situaci jsem dovršila tím, že jsem po náročnym dni usla jak Růženka, a když mě chtěl Stevard přesunout na jiný sedadlo, musel na mě vyloženě zařvat Bayan! (ženo!), aby mě vůbec probral k životu. A pravděpodobně mě neoslovoval jen jednou. Radši asi nechci vědět, jak elegantně jsem v tu chvíli vypadala. Nojo. Dlouhej den prostě.
Kars
V 7:30 jsme šťastně dorazili na konečnou zastávku v Karsu, která se takticky nacházela v zapadlý industriální zóně kousek od továrny na cukr. Zkrátka první dojem 10/10. V kombinaci se zimou, za kterou by se nemuseli stydět ani v Rusku, a totálním mrtvem, který tam všude panovalo, možná i 11.
Protože jsem klasicky vyrazila s Uvidíme plánem, chvíli jsem se tam tak nejistě točila s mapou v ruce a pak jsem se rozhodla se prostě takříkajíc vydat za nosem. To je ostatně moje oblíbený řešení těchle ztracenejch situací, protože zatím se mi ještě nikdy nestalo, že by mi tenhle plán nevyšel. V tomhle případě to rozuzlení přišlo docela brzy, když mě odchytil dost zvláštně vyhlížející chlápek bez zubů, který se nejdřív zajímal, jestli mi není zima, pak odkud jsem, kam jdu a nakonec mi hodil krosnu na korbu blízko stojícího náklaďáčku a posadil mě vedle mladého dělníka s tím, že jede do centra. Teda doufala jsem, že jedeme do centra. A taky jsem si říkala, tisknouc svůj pepřák schovaný v rukávu, že bychom tam měli jet i v řidičově vlastním zájmu.
Naštěstí pro nás oba jsme do centra vážně jeli a já jsem se nechala vyložit u místní dominanty, kterou je majestátní Kars Kalesi (hrad). Tady se ke mně okamžitě seběhlo šest psů, takže jsme společně vyrazili na malou kulturně poznávací procházku, kterou jsme zakončili u hradeb výhledem na město. Zima sice byla pořádná, ale nebe bylo bez mráčku, takže výhled na právě se probouzející Kars, koupající se v časných ranních paprscích, vážně stál za to.
Na to, za jak hroznou díru se tohle město vydává, má docela zajímavou historii. V 10. století totiž bylo hlavním městem Arménského království a v 19. století tu o tohle území probíhaly neustávající tahanice mezi Tureckem a Ruskem. Má taky dost nešťastnou polohu, protože když Turecko a Arménie zavřeli hranice v roce 1993, citelně to zasáhlo podnikání zdejších obyvatel a celkovou prosperitu města. Mimo jiné Kars taky hraje hlavní roli v knize Sníh od Orhana Pamuka, tureckého držitele Nobelovy ceny za literaturu (který mimochodem dostal v roce 2011 pokutu za to, že veřejně uznal masakr Arménců a Kurdů, když už jsme blízko tý Arménie).
Když mě hrad a výhled na město omrzel (čti, dostala jsem hlad), vydala jsem se najít nějakou dobrotu k snídani. Naštěstí se pohybuju v Turecku, takže jsem nemusela hledat dlouho, a za chvíli jsem si pochutnávala na strašně dobrém rajčatovo-sýrovém čemsi s vynikajícím chlebem. Jestli Turci něco vážně umí, tak je to jídlo. A jestli jim něco vážně nejde, pak je to pojmenovat to jednoduše tak, aby si to člověk mohl zapamatovat a dát si to třeba i víckrát než jednou.
Posilněna Nescafem 2v1 a nutričně hodnotnou snídaní, jsem se taky rozhodla jednat a vyzpovídala jsem servírku, která uměla anglicky (!), jak se můžu dostat k třicet kilometrů vzdálenému Ani. Vypadala sice, že tomu moc nevěří, ale dala mi tip na autobus, takže jsem s optimismem vyrazila zkusit štěstí. A povedlo se! Podařilo se mi stihnout jediný autobus jedoucí k Ani, který odjížděl už za 15 minut. Jsem já to ale dítě štěstěny!
Při čekání na autobus jsem se taky seznámila s mladým tureckým fyzioterapeutem, který prostopoval Balkán a Ukrajinu a teď byl třetím týdnem na cestách po Turecku. Hrozně mi připomínal mého učitele z katedry Aktivit v přírodě. Fakt, Psíku, když měl brýle, byl ti až strašidelně podobnej, ale bylo mi blbý si ho s nima fotit, takže ti to bohužel nemůžu dokázat. Každopádně, protože jsme zjistili, že sdílíme spoustu společných názorů a taky že si oba libujeme v historii a geopolitice, strávili jsme půl dne v Ani spolu a probírali jsme všechno možné. Dokonce mi dával rady, kam se tu noc uklidit ke spánku, což bylo milý hlavně proto, že to byl asi jediný Turek, který mi nepředpovídal smrt a neklepal si na čelo.
Turecko-arménské hranice
Kolem jedné jsme se rozloučili a Faruk (jasně že jsem si to jméno nepamatovala a musela jsem si ho teď najít na instagramu) se vrátil na autobus zpátky do Karsu do hotelu. Já, protože jsem se rozhodla zůstat a přespat někde venku kolem Ani, jsem si dopřála skromný oběd kousek od ruin z 11. století a kochala jsem se nejen rozpadajícími se arménskými památkami, ale především turecko-arménskou hranicí, která mě naprosto fascinovala.
Turecko-arménská hranice je doteď místo, které se mi v Turecku líbilo asi úplně nejvíc. Ne proto, že by snad mělo něco nej nebo proto, že by bylo nějak zvlášť instafriendly. Naprosto mě tohle místo uchvátilo tím, jak místní krajina přesně odráží atmosféru turecko-arménských vztahů. Je to rozervaný kus opuštěné skalnaté šedo-hnědé země, kterou protéká malá říčka s názvem Akhurian. Celé tohle nepřátelské území dokreslují velké turecké a arménské vlajky vlající na obou stranách a malý rozstřílený můstek, který tyhle rozdělené země kdysi dávno spojoval. Prostě totální odraz panujícího nepřátelství.
Když jsem tohle zlověstně tichý a nešťastný ovzduší dostatečně načerpala, vyrazila jsem prozkoumat soustavu jeskyní, kterou jsem seshora zahlídla a kterou jsem si vytipovala jako příhodné místo pro dnešní noc. To, co jsem tady ale objevila, dalece předčilo moje očekávání. Zjistila jsem totiž, že se tu nachází naprosto neuvěřitelné skalní město s vytesanými místnostmi, výklenky, schodišti a místy i dochovanými křesťanskými malbami. Bylo to něco tak neuvěřitelnýho a tak naprosto báječnýho, že jsem zbytek dne pobíhala kolem jak šílená, jevila se u každý ďoury ve skále a plnými doušky jsem si užívala tuhle starobylou a zapomenutou atmosféru, která sršela z každýho místa tohohle údolí. Bylo to ještě o to lepší, že turistům očividně stačí ruiny kostelů na kopci, takže tohle místo zůstalo skoro úplně nedotčené.
K večeru jsem si pak vybrala jednu místnost s výklenkem, který snad dřív byl vážně určený na spaní, a kochala se krásným západem slunce s výhledem na rozpadlý kostel v dálce. V kombinaci s nudlema s tuňákem k véče a nezbytnou čokoládou na dobrou noc to byl naprostej top všech topů. Mírně mě teda znepokojovalo, že jsem v místnosti vedle našla pár podezřele velkejch kostí a jeden starej hadr, kterej vypadal, jakože je od krve, ale pak jsem si říkala, že s trochou štěstí si daj dneska vražedníci pokoj. Nebo aspoň že půjdou vraždit do jiný místnosti.
Ráno přineslo několik zjištění:
- a) Po poledni se zkazí počasí, což sice není konec světa a nejsem z cukru, ale důvod k oslavám to taky není.
- b) Z Karsu jezdí vlak. VLAK! Nefalšovanej tureckej vlak. To je prostě příležitost, kterou nutně musim popadnout za pačesy a vyzkoušet, protože to zní jako bizár.
- c) Posledním zjištěním bylo, že je tu všude v jeskyních silná vrstva jemnýho šedýho prachu, takže jsem byla i přes všechnu snahu se v tom zbytečně moc neválet, s prominutím, zasraná jak jetel. Co už. Daň dobrodruha.
Dopoledne jsem samozřejmě ještě zasvětila detailnímu průzkumu okolí, což v praxi znamenalo, že jsem se v totální euforii jak malej Jarda plazila po jeskyních, pobíhala s očima na vrch hlavy kolem arménský hranice, sbírala šutry a kosti a doufala, že mě nějakej arménskej vlastenec na druhý straně nezastřelí.
Taky jsem učinila finální rozhodnutí ohledně dalšího vývoje tohohle výletu: Přesunout se vlakem (juchů) do Erzurum a tam to zakempit ve ski resortu uprostřed sjezdovky. Počasí tam mělo být stejně hnusný jako tady, ale vlak byl dobrá náplast a hlavně tu byla malá naděje, že nahoře na sjezdovce to nebude déšť, ale sníh. Tohle rozhodnutí s sebou bohužel přinášelo trochu nemilou věc: dostat se ještě dneska odpoledne do Karsu a přespat v hotelu, protože ten jedinej vlak za den odjížděl už v 8 ráno.
Neochotně jsem se tedy vrátila zpátky k Ani, a zamířila jsem za místní ochrankou zeptat se jednak na to, co ví o tom skalním městě dole, a jednak na to, kdy jede ten jediný bus, co tu jezdí zpátky do Karsu. Odpověď mě tak úplně neuspokojila.
,,I don´t know anything about it. And the bus to Kars already left“, překládal mi na googlu s výrazem, jenž mi napovídal, že z týhle konverzace nadšenej úplně není.
Chvíli jsem se teda odmítala smířit s tím, že tady ten pitomej autobus už není, když je teprv jedna, a ptala jsem se znova s nadějí, že jsme si třeba jenom špatně rozuměli. K mojí smůle jsme si rozuměli dobře, ale tenhle rozhovor postřehla skupinka tureckých turistů procházejících kolem a potom co zjistili, že se domáhám neexistujícího autobusu, nabídli mi, že mě po prohlídce Ani hodí do Karsu jejich autem. Platí!
Protože prohlídka toho areálu zabere aspoň hodinu, vyrazila jsem se ještě trochu couknout k hranici. Úplně mě to k ní táhlo. Asi ta atmosféra nebezpečí, nebo co. Taky jsem si pohrávala s představou, co by místní hlídky asi řekli na to, kdybych si vyběhla tu strážní věž, která stála kousek od hranice a kterou Mapy.cz vedly jako rozhlednu.
Po hodině jsem se vrátila zpátky ke vchodu, kde se to touhle dobou hemžilo turisty, sedla jsem si na obrubník a vyndala jsem si oběd. Jakmile jsem to udělala, seběhla se ke mně skupina asi sedmi ušmudlaných špinavých dětí ve věku tak od šesti do dvanácti let a začaly loudit jídlo. Protože bez čokolády a sušenek zásadně nikam necestuju, byla jsem ráda, že se můžu podělit. To ale skončilo nelítostnou bitkou a pláčem asi šestileté holčičky, která pak dobrou půl hodinu seděla opodál a vydávala takovej ten otravnej falešnej vytrvalej pláč, kterým si chce dítě něco vynutit.
Ostentativně jsem jí proto ignorovala a čekala, až se utiší, abych jí mohla dát jablíčko. Mezi tím se ke mně vrátily ostatní děti, motaly se kolem mě a neustále něco brebentily. Dokonce se se mnou pak podělily o sýrové tyčinky, které jim přinesl nějaký turista. Snažila jsem se rezolutně odmítnout, když mi každý z nich dával ze svého dílu, ale bez šance. Obyčejně se nedojímám, ale tohle bylo krásný. Měly toho mnohem míň než já a stejně se podělily. A co víc, měly radost, že se můžou podělit, což bylo na tom všem úplně nejhezčí.
Po asi čtvrt hodině postupně poodcházely a já zůstala sama. Tedy, ne tak docela sama. Zpoza rohu na mě stydlivě mrkalo jedno krásný hnědý kukadlo. Bylo to to samý kukadlo, který se pár desítek minut zpátky snažilo vytlačit pár vynucených slz. Usmála jsem se a zamrkala jsem taky. Pak jsme si asi tři čtvrtě hodiny hrály na mrkanou a s každým dalším mrknutím jako bychom k sobě měly blíž. Dokonce jsme se pak seznámily natolik dobře, že kolem mě tahle malá rozevlátá Rusalka pobíhala, válela se na zemi, křenila se a čarovala s kostkami cukru.
,,Kam ten cukr zmizel? V bříšku?“ ptám se, když mi jedno takové kouzlo ukázala.
,,V bžíšku“, opakovala tiše a mě bylo najednou hrozně hezky a hrozně smutno zároveň.
Jaký asi musí mít tyhle děti život, když je rodiče posílají prodávat turistům plyšové hračky v igelitkách? Je jim zima? Mají hlad? Bolelo mě u srdce, když jsem viděla jak je tahle malá princezna špinavá a špatně oblečená. Když jsem se jí snažila zapnout zablácený kabát, zjistila jsem, že ani nemá zip. Kéž bych o ní mohla vědět víc, kéž bych mohla vědět, co bude jednou v životě dělat. A strašně moc bych si přála, aby jí navždycky vydržela ta dětská radost, se kterou skotačila kolem mě. I když tenhle život dost možná není a asi ani nebude žádný med.
Kars
Po hodině a půl přišli moji zachránci, dvě učitelky a jejich manželé, kteří mi slíbili odvoz do Karsu. Nacpali jsme se teda do velkýho off-roadu a vydali se na cestu. V Karsu jsem se nechala vyložit u místního muzea první světové války, kde jsem si střihla menší kulturní číslo, a pak se vydala pěšky směrem do centra do hotelu, který mi doporučil a následně i zarezervoval Faruk. Turecká pohostinnost a péče v praxi. Jen jsem se ho zeptala, v jakém hotelu to přespal, a už se nabídl, že mi tam zavolá a zarezervuje mi ho. Kolik Čechů by tohle asi udělalo?
Neušla jsem ani sto metrů, když u mě zastavil velký dálkový autobus.
,,Sehir Merkezi?“ (centrum?) houkl na mě řidič z okýnka.
,,Yes, evet“ odpovídám, nejistě stepuju na místě a pak se pomalu vydávám ke dveřím, když mě řidič pobízí, abych si nastoupila.
Když jsem se vyšplhala nahoru do autobusu, což bych teda jenom chtěla říct, že vůbec nebyla sranda vyšplhat se s tou krosnou nahoru po těch úzkejch schůdkách, málem jsem zase hodně rychle vypadla zpátky. Zjistila jsem totiž, že se na mě upíraj zraky všech asi padesáti cestujících s takovou intenzitou, až jsem měla chuť se zahrabat někam dolů k motoru. Nejistě jsem se teda zazubila, špitla něco jako merhaba (pozdrav) a snažila jsem se splynout se zábradlím.
,,This is not a public bus,“ přivítala mě s dost nepřívětivým výrazem žena, sedící těsně u mě na zadní pětce. Tyjo. Neke.
,,I know, but bus driver…,“ říkám a nechávám vysvětlení viset ve vzduchu. Jako co jste si myslela, pani, že jsem si lehla doprostřed silnice, aby mi někdo zastavil, a pak jsem násilně rozrazila dveře?
,,Hm. Okay.“ odpovídá a vypaluje první otázku. ,,Where are you from?“
Poctivě tedy v pozoru, zašprajclá v úzký uličce, odpovídám na všechny dotazy a snažím se předstírat, že jsem naprosto v pohodě s tím, jak na mě všichni zíraj. Do ještě většího pozoru tuhnu, když se dozvídám, že tohle všechno jsou učitelé, kteří tu jsou na poznávacím zájezdu. Okamžitě se mi po tomhle zjištění začínaj potit dlaně a objevuje se mírný třes v kolenou. Jako u tabule. To snad není pravda, že vlezu zrovna do busu plnýho učitelů.
,,So you are an Erasmus student. Hm. Why we speak in english? Why we don´t practice your turkish?“ břitce se ptá ta totální definice učitelky, která mě tam od začátku dusí, a já ze sebe jenom nevěřícně vyrazim nějakou strašně inteligentní odpověď, která zní jako „errmmmm“. Úplně jako zkoušení z chemie na gymplu. I ta moje odpověď by odpovídala.
,,So what is your subject?“ ptám se, abych odvedla pozornost od svojí osoby, a tipuju kriminalistiku, matiku nebo vojenskou výchovu.
,,Turkish.“ Aha.
Za dlouhých, předlouhých patnáct minut přichází vysvobození. Dorazili jsme do centra, kde totálně nervově vyčerpaná vystupuju a hodně rychle mizím směrem k hotelu. Uf.
V hotelu se rychle ubytovávám a běžím si koupit něco k jídlu. Taky kupuju Gravyer, což je tradiční karský sýr.
Vlakem do Erzurum
Ráno vstávám brzy, plná sil a totálně natěšená na cestu vlakem, která nevím, jestli se vůbec uskuteční. Na google mapách je totiž u týhle jediný zastávky napsáno trvalo zavřeno. Nejistotka do poslední chvíle, takhle to mám ráda!
Po snídani se z hotelu dostávám taxíkem a za pár minut překvapeně koukám na krásnou a relativně novou vlakovou zastávku. Kam se hrabe Hlavák, to je, co se estetiky týče, totální hrůza, oproti týhle čistý bíle omítnutý budově.
Procházím rámem na detektor kovů, ukazuju ochrance HES kód a online jízdenku a mířím k přistavenému vlaku.
,,Hello friend!“ ozve se sotva vstoupím na peron a i když dotyčnýho nevidím, nepochybuju, že je to na mě.
,,Merha…“ začínám, ale to už se ke mně řítí očividně hrozně nadšenej průvodčí a od tý doby se až do Erzurum nedostávám ke slovu. Ve vlaku mě dokonce přesadil z původního vagónu do lepší třídy, nalil mi kafe z jeho termosky, které mu ráno uvařila manželka, a celou cestu mě bez ustání zásoboval historickýma zajímavostma o místech, kudy právě projíždíme.
Tureckej vlak je báječnej. Řítíme se zasněženou krajinou dech beroucí rychlostí padesát kilometrů za hodinu a i když bych do Erzurum dřív asi doklusala, jsem nadšená. Abych prozkoumala všechny krásy tohohle v tureckých končinách netradičního dopravního prostředku, objevuju i taje jídelního vozu, kde si u balíčku sušenek googlím zajímavou informaci. Turecko a Česko mají skoro stejný počet kilometrů železnic. A teď si nás srovnejte! Taky jste pyšný? To, že i ten tureckej vlak vyrazil víc na čas než Český dráhy, je věc druhá.
Do Erzurum dorážím po asi čtyřech a půl hodinách a první co vidím, jsou krásné zasněžené hory vypínající se nad městem. Sněhu vypadá, že je tam tři zadky. A já nemám rukavice, tradičně. Proto jdu do Migrosu, kde objevuju rukavice s Blesk McQueenem. Nakonec je tam po dlouhým váhání nechávám a rozhoduju se vystačit si s ponožkama na rukách. Já vim, jsem pitomá.
Ski Resort
Do Ski Resortu se dostávám taxíkem. Řidiči nabulíkuju, že se jdu ubytovat do hotelu, a potom, co odjede, si to šlapu po sjezdovce nahoru s plánem zakempit to někde nahoře. Moje prosby aby tu místo deště padal sníh bohužel nebyly vyslyšeny, takže jsem za chvíli mokrá jak myš a díky neustávajícímu větru je mi v těch mokrých legínech pěkná zima. Proto se po asi třech hodinách chůze rozhoduju rozbalit tábor kousek od cesty v maličkym sedle, i když do tmy zbývají ještě asi dvě hodiny. Je to sice srabácký, ale to mokrý oblečení už přestává být v pohodě.
Ve stanu se chumlám do spacáku a poslouchám sněho-déšť, který mi s rostoucí intenzitou šlehá do stanu. K sněho-dešti se za chvilku přidává i solidní vítr, kterej se během další hodiny mění na příšernej vichr. Protože tohle bylo poprvý, co něco takovýho zažívám ve stanu, mám nervy na pochodu a půlku noci se cpu čokoládou, abych v týhle patálii našla aspoň trochu radosti. A taky sedim a držim tyčky od stanu, protože jsem si jistá, že tohle ten stan bez pomoci nemůže zvládnout. Aby to byla jo prča, kousek ode mě na cestě začínaj jezdit nějaký skútry a osvětlujou mi vršek stanu. Nejspíš mě nemůžou vidět, protože jsem se snažila se trochu uklidit z dohledu, ale co já vim, žejo. Na klidu mi to rozhodně nepřidává.
Protože jsem z týhle situace lehce nesvá, píšu Barče, která přichází s báječnou radou: prostě to zaspi. Ta ví, ta holka. Upadám tedy do asi hodinovýho spánku, abych se pak zase probudila, chvíli v nervu držela tyčky od stanu a pak znova usla. Tuhle proceduru opakuju do rána několikrát a kolem sedmý vítám denní světlo s úlevou a taky s lehkou nervozitou, protože vážně netušim, jak ten stan v tomhle počasí zabalit.
Pak se ale odhodlávám jednat. Lezu ven, zbavuju plachtu silný vrstvy navátýho sněhu a s ponožkama na rukách se v tomhle nečase pouštím do balení. Sama tomu nevěřím, ale po hodině mám hotovo. Chvíli si ještě pohrávám s myšlenkou, že bych si vyšlápla na nejvyšší bod ski areálu (asi 3100mnm), ale pak si říkám, že zas nejsem blázen, abych lezla někam, kde uvidim to samý co teď. Mlhu.
Do Erzurum se ze ski areálu dostávám pěšky a protože mi můj další oblíbenej učitel z Erasmus kanceláře poradil, že tu mají strašně dobrou restauraci s tradičním jídlem pro tuhle oblast, mířím bez otálení přímo tam.
No, trochu mi zapomněl říct, že tahle restaurace je trochu luxusnějšího rázu, takže se tam totálně špinavá, ofoukaná a unavená cítím trochu nepatřičně. Ani ten obrovskej bágl se kterým jim málem vysklím lednici s pitím, mi na dobrým prvním dojmu hádám úplně nepřidává. A to, že jsem tam sama, je podle výrazů personálu taky přinejmenším trochu divný. Ne-li snad zakázaný. Tak pardon no.
Tradičním jídlem je hovězí kebab, kterej má samozřejmě jméno a já si ho nepamatuju, napíchnutej a opékanej na vidlici. Vynikající, ale bohužel jsem si předem nezjistila, jak se tenhle zázrak konzumuje, takže jsem ho nejdřív pižlala vidličkou a nožem, a divila se, proč mě všichni po očku pozorujou. S druhou porcí pak přišel i kuchař, kterej se na to už očividně nemohl dívat, a názorně mi ukázal, jak to nejíst jako dement. Děkuju. To jste klidně mohl přijít i dřív.
Potom co finišuju svůj výbornej oběd, vydávám se za kultůrou. Navštěvuju UNESCO památku v centru, lezu na něco jako Orloj, potkávám cestovatele z Německa, který rok studoval medicínu v Libanonu, a pak si beru taxi na autobus zpátky do Trabzonu.
V busu se spřátelím se stevardem, který mě pak celou cestu zásobuje kafem, sušenkama a jeho domácíma sušenýma meruňkama, a kolem desáté večer šťastně dorážím do Trabzonu. Nadšená, ucestovaná, příjemně unavená a pořád úplně na větvi z toho všeho, co jsem za tenhle víkend zase viděla.
Přidat komentář