• Menu
  • Menu

USA – Projekt Hawai´i aneb Andy a Klárka cestují do USA 1.

Andy
Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Severní a Střední Amerika » USA » USA – Projekt Hawai´i aneb Andy a Klárka cestují do USA 1.

Je říjen odpoledne, v Lednici na jihu Moravy je stále ještě strašné horko…Sedím za stolem a jak jinak, připravuji se na nadcházející semestr plný školních povinností. Vedle mě leží na posteli má spolubydlící Andy, která takové nesmysly jako je škola nikdy neřeší a už vůbec ne dopředu. Najednou se za mými zády ozve její hlas: „Kláry, co takhle vyrazit pracovat na Havaj?!“ má odpověď přišla za sekundu: „To je výborný nápad, kdy vyrážíme?“ „Jako fakt? Myslíš to vážně?“ „Jasně, kdo si může napsat do životopisu práce na Havaji?!…:)“

A tak to celé začalo. Je listopad, předposlední kritiky z ateliérů, píšu si životopis a motivační dopis. Vedle mě sedí Andy a radí mi s vymýšlením profesí, které jsem nikdy neabsolvovala. Za měsíc a půl rozešle mé údaje společně se svým životopisem a motivačním dopisem přes třicet e-mailů různým společnostem, které by mohly mít potenciální zájem o naše znalosti z oblasti zahradní a krajinářské architektury.

Prosinec. Konečně se ozývá jedna z oslovených firem, která by o naše „služby“ měla zájem.

Leden. Kupujeme si letenky, které jsou v této chvíli relativně výhodné.

Únor. Kontaktáž proběhla úspěšně i s českou agenturou, která nás má v Americe zastupovat (i přesto, že máme již koupené letenky a zařízenou společnost….hold americká vláda…). Začátek složitého kontaktování, papírování a problémů, se kterými se potýkáme až do června.

Červen. Problém. Firma námi kontaktovaná není schopná vyplnit dva jednoduché formuláře a celý náš plán se začíná hroutit. Co teď? Zahodit 17 tisíc za letenky a se svěšenou hlavou chodit kolem lidí, kteří nám až do teď tvrdili, že náš plán je bláznovství a záviděli Havaj? NIKDY! My se jen tak nevzdáváme! Do životopisu si to sice nenapíšeme, ale…není to přeci jen lepší, jet na Havaj se jen tak flákat?!  Ale co všemocné peníze, které v našem případě chybí? A tak začala druhá etapa naší přípravy. Plán B: COUCHSURFING, aneb surfování po gaučích místních obyvatel.

Červenec. Bilance: Ubytování…přes couchsurfing sehnané ubytování na 1,5 měsíce na Havaji úplně zadarmo. Peníze…chybí. Plán…není. Představa o Havaji…idealizovaná, vzdálená, naivní (asi hodně).

Klára a Andy: dvě holky nechávající všechno doma (i své ex).

Cesta z Evropy do…Evropy aneb proč si nezaletět do Londýna a pak zpět do Düsseldorfu (cílová stanice San Francisco)

11.7.2011 pondělí 14:00 Konečně po měsíci vidím Andy. Má úsměv od ucha k uchu, jak jinak, vykašlala se na školu a ještě jí nedochází, že po tomto výletu jí čeká už jenom pěkně dlouhé workování až do důchodu, který možná ani nepřijde (ale už si na něj spoří). Focení, focení, focení…poslední focení (třeba se už nikdy nevrátíme, že…tak na památku ještě jednu, Andy s mámou, Andy se mnou, Andy s batohem, Andy s kafem atd.). A už se objímáme a s radostným gestem uzavírajícím naše minulé životy necháváme problémy na letišti…i když…cestujeme s Andy….

Přesto, že nám teta Andy zařídila přednostní odbavení a vstup na palubu do letadla přicházíme jako poslední…cestujeme s Andy.

„Prosím Vás, proč je tady ten můj batoh?“ ptá se Andy před vstupem do gate, zhruba půl hodiny, co své zavazadlo odevzdala k odbavení. „To je Váš batoh? Máte v něm kartuši.“ „A to se nesmí?“…Andy vybaluje celý batoh, aby našla kartuši a pak jdeme konečně do letadla. „Prosím Vás ten přednostní vstup, to je tady?“ptám se naivně. „Jo, ale to už se hlásilo před čtvrt hodinou, teď máte smůlu“. Hm…jak jinak-všichni jsou už dávno v letadle.

Konečně vzlétáme…upřímné uf.

A konečně přistáváme. Aby v tom Andy nebyla sama zapomenu bundu v letadle. Za chvíli mi to dojde, takže si razím cestu přes všechny lidi zpět, a pak zase ven za Andy, která se mi směje. (Štěstím, že v tom není sama.)

Letiště London Stansted. Dva zevláci si rozbalí navařené řízečky, posbírají drobné z podlavičky (má hledačská povaha se opět projevila na správném místě), rozbalí karimatky, zapojí notebook, čtou hodinu e-mail od Boba, kde se nakonec dozví, že pro mě přijede zítra osobně na letiště v San Franciscu a zevlují ve spacácích. Zítra konečně opustí kontinent…teda hned po tom, co se proletí ještě zpátky do Düsseldorfu.

12.7.2011 úterý Usínáme na poměrně prázdném letišti. Noc na letišti v Londýně. So si budeme povídat, byla to jedna z těch delších nocí v našich životech. Budily jsme se pro jistotu každou hodinu, abychom náhodou nezaspaly let nebo aby nám někdo neukradl zavazadla…Chtěly jsme vstát v šest, odbavit si věci a pak se pustit do ranní hygieny a malého šopingování (Andy samozřejmě zapomněla kartu do foťáku, tak jsme ji potřebovaly koupit…).

Kolem čtvrté ráno opět kontrolně otvíráme oči. Vzbudil nás hlas, který koriguje davy přicházející na letiště a zařazuje je do správných odbavovacích front. Kolem nás je asi „miliarda“ lidí, která čeká na odbavení v neskutečně dlouhých frontách. „Hmmm…neměli bychom taky vstát, abychom to všechno stihly?“ ptá se mě Andy a já ji přitakávám. Balíme tedy své saky paky, čistíme chrup a jdeme se podívat na naši frontu. Také zjišťujeme, že se na letišti dá kromě drobných z pod lavičky sehnat i užitečnější věci jako je například celá! coca cola a nebo nějaké to oblečení (spaly jsme hned u koše). Coca colu jsme samozřejmě okamžitě sbalily a využily ji jako skvělé zpestření nápojového lístku ke snídani, který zatím tvořil jen teplou vodu ze záchodu…Ve 4:45 po časném snídaňovém dýchánku jsme se vydaly směrem k odbavovací přepážce Air Berlin.  U přepážky nás přivítala poměrně mladá a z jejího výrazu nezkušená pozemní letuška. A teď to začalo..Otázky, které jsme si chtěly připravit až po příletu do Düsseldorfu přišly nečekaně brzy. „Jak dlouho chcete být v USA? U koho budete chtít bydlet, jeho poštovní směrovací číslo…Ukažte mi zpáteční letenku!!!!“ A do prdele…můj tep, už tak zrychlený předchozími otázkami se na sekundu zastavil, jsme v prdeli….nebo ne…jo, jsme. „Ale my nemáme zpáteční letenku“ „Tak to Vám nemůžu dát bording pass“, zkoušíme výmluvu za výmluvou…nic platno, bez zpáteční letenky nás dál nepustí…..Ach jo, tak to naše cesta za oceán opravdu skončí dřív než začne? Jako mimo Evropský kontinent bychom byly, ale…to by byla trochu drahá sranda… „Musíte si koupit letenku kamkoli mimo USA a tu mi pak ukázat.“ Ptáme se, zda bychom si nemohli kopit jen letenku například do Kanady nebo Mexika, čímž bychom splnily podmínky opuštění země. Rezolutní: „Ne, ani do Karibiku to nestačí“ mě uvrhlo do totální deprese. Sráči. To si líbit nenecháme. Kupujeme si internet (30minut za 3 libry) a začíná hledání letenky. Takže třeba říjen, prohledat celý měsíc…COŽE?? Letenka z New Yorku přes Island do Londýna za 180 liber?? Nechápu, vždyť jsem letenky zpět hledala celý měsíc a takhle levnou jsem ji nikde nenašla…Tak jo, teď ještě aby šla použít česká kreditka…jo…je to tam…letíme..můj tep klesá z 200 na 160…ještě není vyhráno. Andy se vrací zpět k okýnku, máme letenku, ale nejde nám vytisknout…slečna opět někam volá a oznamuje, že papír musí být vytištěn…Jsme už zoufalé. Vyfocení monitoru nestačí, počítač se zasekává… Kupuji další půl hodinu a zkouším letenku vytisknout, zatím co Andy už zkouší to samé provést u informačního stánku. Andy se na informačním stánku dovídá, že tiskárny na letišti nefungují, ale: „Tady si to můžete vytisknout, ale jedna stránka vás bude stát 3 libry.“ Libry samozřejmě nemáme. A tak si Andy vybírá desetilibrovku….je 6:30!!! Člověk na informačním stánku oznamuje, že nemá peníze na vrácení.. „Musíte si jít někam rozměnit“. Andy utíká rozměnit peníze, a pak konečně přichází s vytištěnou letenkou. Objímám jí a líbám jako svou spásu! A teď rychle na odbavení. 6:35 Člověk za okýnkem jen zběžně prolítne naši zpáteční letenku. A už dostáváme vše, co potřebujeme k odletu, běžíme přes kontroly příručního zavazadla, kde nás opět zprudí žena, která ochmatá Andy a čekáme na průhledný sáček s tekutinami, který je problémový jen proto, že je příliš velký…6:43. Přijíždí vlak, který nás odváží k našemu gatu. Jsme tu, zvládly jsme to! A teď let zpět do EvropyJ.

Klárka a Andy

Na düsseldorfském letišti konečně kupujeme kartu do foťáku a dáváme si  řízečky. Atmosféra začíná být uvolněnější…Letadlo má zpoždění, čekáme v dlouhé frontě na boarding, nikdo neví, co se děje. Konečně nás pouštějí ke kontrole. „Ukažte mi zpáteční letenku“. Najednou si uvědomujeme, že nebýt problémů v Londýně, naše cesta by skončila zde v Düsseldorfu (Je asi deset minut do odletu.). Úspěšně procházíme přes kontrolu a teď už jen letadlo…Ale to by se mnou nemohla cestovat Andy. „Slečno, pojďte prosím sem.“ odchytává celní kontrola Andy, která musí vybalit celý svůj kufr. Je opět ochmatána (ještě důkladněji než před tím) a pak jí ještě snímají otisky prstů ze zrcadlovky (nebo, že by hledali nějaké chemikálie?). Už se jen směji. A LETÍME. To snad ani není možný…Jen se děsím, co bude za problém na imigračním v San Franciscu.

Naivně jsme si myslely, že cesta trvá pouze 8 hodin. Až v letadle jsme se dozvěděly, že cesta trvá celých 11 hodin. UF. Přilétáme v 16:10. Imigrační kontrola. „Jak se máte?“ „Dobře. A vy?“ „DobřeJ. Co tady budete dělat?, Kde budete bydlet?, Jak dlouho tu chcete zůstat?, Kolik máte peněž? (to jsme trošku zamlžily), Kdo je Bob u kterého budete bydlet?“ v nervozitě zapomenu Bobovo příjmení, tak ze sebe vysoukám „To je prostě Bob“ a pak začnu vysvětlovat nevysvětlitelný vztahový propletenec, který nás pojí s Bobem. Imigrační se usměje, sejme nám otisky, DÁ NÁM RAZÍTKA A PASY!!! (to je důležitý) a s jeho „Dejte na sebe pozor“ nás pouští do země zaslíbené (USA). Už jen najít svá zavazadla a Boba. „Bobe! ani nevíš, jak ráda tě vidím!“ s výkřikem se mu vrhnu kolem krku.

Cestopis následující den

.

Andy
Andy

Ve 12. letech mě rodiče poslali samotnou do Kanady a USA. Poznamenalo mě to a tak jsem asi cestovatel. Hodně jsem od té doby viděla a poznala a hodně ještě poznat chci.Tak uvidíme !

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *