• Menu
  • Menu

Cesta Bolívie, Chile, Velikonoční ostrovy 15

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Jižní Amerika » Chile » Cesta Bolívie, Chile, Velikonoční ostrovy 15

Cesta na Velikonoční ostrov 

Před terminálem v Santiagu nás zastavil taxikář a nabízel nám ubytovaní. Měl i prospekty a vybrali jsme si hotel Los Arcos za 26 dolarů. Cesta z letiště byla za 20 dolarů. Hotel je moc pěkný, má zahradu a není daleko od centra. Na zahradě jsme si objednali kávu a vodu a pak už míříme do centra, vyměnit si chilské pesos. Všude jsou samé demonstrace, policajti na koních a vodní děla. Janka by tu nejraději zůstala, ale nezdá se nám to moc bezpečné a raději pokračujeme na Plaza de Armas. Prohlédli jsme si katedrálu a pozorovali dění na náměstí. Prodávají tu obrázky, vykládají z ruky, hrají šachy, nebo se jen líbají na lavičkách. Občas nějaký bezdomovec leží na trávníku.

Chile – Santiago

Jdeme si něco dát k jídlu,  z vystaveného jídla ve výloze jsme vybrali kuře s kaší. Je to tu docela drahé. Cestou zpět kupujeme víno a vodu, nějaké pohledy a usazujeme se v hotelu na zahrádce a odpočíváme. Ráno nás čeká další let.

2.11.2011 Jedeme na letiště taxíkem a odlétáme na Velikonoční ostrov. Máme před sebou 5 a půl hodiny letu. Okolo nás už sedí i plno lidí z ostrova. Nedají se přehlédnout. V zavazadlech vezou krabice s jídlem a v letadle to voní jako v pizzerii a v cukrárně. Sedíme na nouzáku a je krásně vidět oceán. Při přistávání nadšeně pozorujeme i ostrov a přistávací dráhu. Dostáváme kvítek na přivítanou.

na letišti

Zatím co, Janka a Petr čekají na bágly, vybíhám ven a snažím se najít ubytování. Letiště je maličké, ale velice moderní a zřejmě nedávno postavené, nebo zrekonstruované. Po pravé straně jsou stánky s nabídkou hotelů. Je to drahé a pátrám dál. Našla jsem paní, která čekala na svojí rodinu na letišti , nabídla nám slušnou cenu se snídaní a odvoz do hotelu. Pořád jsem jí moc nevěřila a několikrát jsem se ptala, jestli je to opravdu za pokoj a ne za osobu. Paní Maria nás odvezla do nádherného a čistého hotelu se zahradou plnou květin a soch. Hotel Chez Maria Goretti. Dala nám každému džus a pak nás dovedla do obrovského pokoje pro 6 lidí. Nechtěli jsme tomu věřit, jaké máme štěstí a až do doby odjezdu jsme se obávali, co nakonec budeme platit. Vybalili jsme si věci a hned jdeme do muzea, seznámit se s historií ostrova. V muzeu nesvítilo světlo, tak nás pustili zdarma. Muzeum je malé, ale poměrně dobře vybavené. Tabule jsou očíslované a dostáváme anglicky psaného průvodce.

Rapanui

Když se řekne Velikonoční ostrov, vytanou všem asi nejdříve na mysli obrovské sochy moai. Tito kamení obři, zhotoveni většinou ze sopečného tufu, byli vyrobeni a částečně rozmístěni po obvodu ostrova zhruba v průběhu let 1250–1500 n. l. V současnosti nalezneme na ostrově 887 soch. 397 z nich již jejich původci nedokázali rozmístit po ostrově a zůstaly tedy v místě svého vzniku, nejčastěji v lomu v  kráteru Rano Raraku. Právě zde dosud leží i největší ze všech vyrobených moai o délce 21,8 metru a hmotnosti okolo 270 tun. Nejvyšší sochu moai, vztyčenou mimo místo vzniku, byla socha zvaná Paro, která měřila téměř 10 metrů a vážila 75 tun. Sochy byly vztyčovány na zvláštních kamenných podstavcích, nazývaných ahu. Na některých stála pouze jedna socha, na jiných jich stála řada vedle sebe. Hlavy mnoha z nich zdobil i „klobouk“, zvaný pukao, vyrobený z lehké struskovité lávy červené barvy bohaté na železo. Nešlo ale nejspíše o pokrývku hlavy, nýbrž o – na dnešní poměry hodně extravagantní – typ účesu. Způsob, kterým byly sochy přepravovány po ostrově až na vzdálenost 16 km, byl pro vědce dlouho záhadou. V roce 1986 se českému inženýrovi Pavlu Pavlovi podařilo experimentálně ukázat, že sochy bylo možné přepravovat i s použitím poměrně jednoduché technologie (stačila pouze lana a páky) s vynaložení síly i pouhých 16 lidí.

Rapanui

 

Pro popularitu Velikonočního ostrova jistě nikdo neudělal více, než norský zoolog a archeolog Thor Heyerdahl. Kromě toho, že spolupracoval na archeologických vykopávkách a jako první se pokoušel rekonstruovat pohyb soch moai, se proslavil i teorií o tom, jak vlastně byl Velikonoční ostrov osídlen. Heyerdahl vzal vážně místní legendu o tom, že lidé přijeli na ostrov ze dvou stran. Z východu, podle Heyerdahla z jihoamerické pevniny, nejprve připluli Dlouhouší (Hanau eepe). Teprve mnohem později, až v asi v polovině 16. století, se na ostrov dostali ze západu Krátkouší (Hanua momoko). Proč se tedy dnes setkáváme na ostrově pouze s Polynésany („Krátkouchými“), tedy typickými obyvateli tichomořských ostrovů, kteří připluli od západu a nikoliv s potomky jihoamerických Indiánů („Dlouhouchými“)? Důvod je podle Heyerdahla prostý: Krátkouší žili od  Dlouhouchých odděleně a nakonec je zcela vyhladili. Stalo se tak podle něj dokonce velmi pozdě – někdy mezi první návštěvou Holanďana Roggeveena v roce 1722 a další návštěvou Brita Jamese Cooka v roce 1774. Dnes však mezi seriózními archeology již na Heyerdahlovu teorii prakticky nikdo nevěří. Testy DNA jak současných obyvatel ostrova, tak kosterních zbytků jasně ukázaly, že před příchodem Evropanů žili na ostrově pouze příslušníci jednoho polynéského etnika.

Rapanui

Rapa Nui je nejizolovanější místo na světě, kde žijí lidé. Leží uprostřed Pacifiku a má rozlohu 170 km² . Jeho tvar připomíná trojúhelník. Název Velikonoční ostrov získal od holandského admirála Jakoba Roggeveena, který zde přistál v roce 1722 na Velikonoční neděli. Domorodci svůj ostrov nazývali Te Pito o Henua – Pupek světa.

Počasí se pokazilo a začíná poprchávat. Hned za muzeem je Ahu Tahai, kam jsme večer přišli zhlédnout podívanou, kterou skýtá západ slunce. Pohled na barevnou oblohu zalitou paprsky zapadajícího slunce za pěticí stojících soch je zde opravdu nádherný.

Rapanui

Zahlédla jsem hřbitov a to je místo, které pokud možno nikdy nevynechám. Všude zde kvetou žluté kytky, jednoduché dřevěné kříže září bílou barvou a natřené a pomalované lávové kameny jsou jak nádherná galerie. Janka nemá hřbitovy ráda, ale tady se jí myslím také líbí. Petr si někde vzadu ještě užívá západ slunce nad oceánem. Začalo hodně pršet a tak běžíme do restaurace. Sedíme venku pod deštníkem a dáváme si dobré, ale poměrně drahé jídlo. Okolo občas proběhne někdo na koni.

Zajdeme do městečka Hanga Roa, podívat se na suvenýry a do obchodů s jídlem. Potřebujeme si něco koupit na zítra na výlet. V krámech skoro nic není. Občas nahnilá mrkev a divné pečivo. Už se nedivím, že si domorodci vezou dobroty ze Santiaga. Musejí si zřejmě dost potravin pěstovat a občas jsme někde zahlédli krávy. Samozřejmě mají zde na stáncích ryby.

Zašli jsme se podívat do kostela, kde se nachází hrob místního katolického kněze. Bavorský rodák Sebastian Englert,  který přišel na ostrov v roce 1935 a zůstal tam do konce života. Padre Sebastian byl nejen duchovní, ale i vědec amatér a vydal o Velikonočním ostrově několik významných knih. Zemřel v roce 1969 v New Orleansu, když sháněl peníze na záchranu kulturního dědictví ostrova. Byl pochován v těsné blízkosti kostela a jeho jméno dnes nese ostrovní muzeum. Zahlédla jsem hřbitov a to je místo, které pokud možno nikdy nevynechám. Všude zde kvetou žluté kytky, jednoduché dřevěné kříže září bílou barvou a natřené a pomalované lávové kameny jsou jak nádherná galerie. Janka nemá hřbitovy ráda, ale tady se jí myslím také líbí. Petr si někde vzadu ještě užívá západ slunce nad oceánem. Začalo hodně pršet a tak běžíme do restaurace. Sedíme venku pod deštníkem a dáváme si dobré, ale poměrně drahé jídlo. Okolo občas proběhne někdo na koni.

V hotelu jsme si u Marie zamluvili výlet na zítra. Je 10pm, ale pro nás o dvě hodiny víc.

Nejvyšší horou Rapa Nui je sopka Tereavaka, ležící 506 metrů nad mořem, která spolu se sopkami Rano Kao a Poike tvoří tři nosné pilíře ostrova. Přestože je na ostrově kolem 80-ti sopek, v porovnání s těmito obry to jsou jen nepatrné krátery. Žádná sopka již není činná. Na šířku má ostrov přes 27 km, na výšku kolem 13 km.

Rapanui

U jeho jihozápadního cípu leží tři malé ostrůvky: Motu Iti, Motu Nui a Motu Kaokao.
Rapa Nui leží v subtropickém pásu. Deště jsou zde náhlé, krátké, ale vydatné. Po většinu dne svítí žhavé slunce. Průměrné roční teploty se pohybují kolem pětadvaceti stupňů celsia. Povrch se zdá být na první pohled relativně suchý je ale pokryt převážně travou, jen v některých kráterech můžeme najít jezírka a kolem nich eukalyptové háje. Na celém ostrově není jediná řeka. Avšak již několik desítek centimetrů pod povrchem je půda vlhká.
Ze živočichů zde žijí pouze myši, brouci, ptáci, nejsou zde žádná velká zvířata. Z rostlin převládá tráva, bodláky, banánovníky, sladké brambory, rákos totora,  (rostlina s velkými listy a kořenem jako náš křen; vařené chutná asi jako namačkaná chlebová střída – má také podobnou barvu), ibišek Hau Hau (domorodci z jeho lýka vyrábějí provazy), fíkovníky, plané ananasy.

Rapanui

cestopis následující den

cestopis předchozí den

Dana Dajdulka
Dana Dajdulka

Více jak 15 let se pro mě stalo cestování drogou. Za tu dobu jsem mimo Evropu navštívila USA, Nový Zéland, Thajsko, Kambodžu, Velikonoční Ostrovy... poslední roky se mou láskou stala Jižní Amerika. Každá další cesta je pro mne nejenom výzvou, ale také uskutečněnými sny poznat místa , které tak dobře znám z knih a cestopisů.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *