Zakarpatská Koločava
Auto, které jsme před dvěma dny zaparkovaly ve Svobodě, je naštěstí na svém místě a my se plné dojmů z Bukovinky vracíme na kamenitou cestu a pomalinku se budeme vracet domů, do České republiky. Kolem řeky Terebly všichni piknikují, dělají si ohníčky, grilují. Je neděle a krásné počasí. Neodoláme a zastavíme, lehneme si jako ostatní do trávy, osvěžíme se v řece a dáme si dobrou sváču.
Koločava
Koločava, to je náš dnešní cíl. Koločava leží na jižní hranici národního parku Siněvir. Cesta sem to je zase kamenné peklo. Silnice, kde můžeme jet stěží 20.km rychlostí. Jsme vyklepané jak řešeto. Trochu více bloudíme a tak do Koločavy přijíždíme přesně ve chvíli, kdy ve staré vsi zavírají. Nééé!
Pokladní už tu není a tak „vrátného“ ukecáme, že nás prostě musí pustit dovnitř. Stojí nás to lahev piva, tak to je super !
Jsme ve „starém selu“, zase takové „MRAZÍKOVO“. Procházíme pohádkovou vesničkou, do zad nám svítí zapadající slunce. Každou chaloupku za námi správce zamyká, ještě vlak a nádraží, stará auta a restaurace u vchodu, kde si dáme něco k pití.
Docela nás překvapuje, že nám správce nabízí, že můžeme ve skanzenu přespat. Nechceme tady být ale zamčené a tak s díky odmítáme.
Nemůžeme se nezastavit u sochy Ivana Olbrachta a v hospodě zvané „Četnická stanice“. Tady si dáváme opět nedietní jídlo, takže něco pro naše přeplněné žaludky a dobíjíme naše telefony. K jídlu si dáváme skvělé smažené brambory s česnekem a bramborák s houbami a zakysanou smetanou. Dá se tady i opřespat za nějakých 200 hřiven za pokoj. Raději, ale pokračujeme dále.
Přijíždíme do Mižhirje, jsme unavené a tak dnes nechceme spát v našem hotelu na kolečkách, ale ubytováváme se v hotelu u silnice /cena 600hřiven/, každá jedno točené pivko a jdeme spát.
Koločava
Obec, kterou si oblíbil a v románu „Nikola Šuhaj loupežník“ i zvěčnil československý spisovatel Ivan Olbracht. Koločavskému hostinci-muzeu, který založila Natalia Tumarecová v budově bývalé čs. četnické stanice, je dokonce v žertu místními přezdíváno český konzulát v Koločavě.
Podkarpatská Rus byla součástí Československa jako její nejvýchodnější část , tady končilo Československo. Devadesát let po jeho založení tu hranice není. Je tady Ukrajina. Ivan Olbracht má před školou bustu a v samotné škole malé muzeum. Bývalá stanice československých četníků je opravená v dobovém stylu, je v ní restaurace a hotel. Někteří lidé tu mluví česky.
Muzeum Staré selo Koločava
Přes dvacet dřevěných domů s původním vybavením. Je tu i mlýn, hostinec, kovárna, salaš. Unikátem je úzkokolejná lokomotiva z roku 1951, na pozadí pak Ukrajinské Karpaty – poloniny. Koločava je dobrým výchozím bodem právě do hor.
Přidat komentář