Ushguli, stopem do Mestie a s policajty k ledovci
Při vzpomínce na včerejší setkání s nenasytnou obchodnicí ještě stále cítíme vlny nepříjemných emocí. „Je vidět, že sem už dorazily peníze ze zahraničních turistů a místní se toho snaží využít. Arménci jsou výrazně nezištnější a snad i pohostinnější,“ uzavíráme nakonec jednoduchými soudy naše zklamání.
Usguli
Jsme přibližně dva kilometry před vesnicí Ushguli. I dnes se počasí vydařilo přesně podle předpovědi, takže máme nad hlavou modrou oblohu a svítí slunce. Balíme stan a vyrážíme do kamenné vesnice. Ta byla díky výborně zachovaným středověkým kamenným obraným věžím zapsána na seznam UNESCO. Nejsou to ovšem jen kamenné obrané věže a status UNESCO památky, co láká turisty ze všech koutů světa k návštěvě. Ushguli leží v nadmořské výšce 2300 m n.m., což tuto vesnici řadí mezi nejvýše položená osídlená místa v Evropě. Někteří dokonce tvrdí, že se jedná o nejvýše položenou vesnici v Evropě.
Otázka Evropy je v tomto případě také trochu sporná. Každopádně procházka skrz kamennou vesnici, která se skládá buď z obydlí pastevců a rolníků, nebo hotelů a ubytoven v soukromí, za návštěvu stojí. A to jsem se ještě nezmínila o restauracích, kde si na venkovní zahrádce s výhledem na nejvyšší horu Gruzie, Skhara (5068 m), můžete dát krásně orosené pivečko. Po třech dnech putování potěší snad každého návštěvníka.
Mestie
Po občerstvení zjišťujeme možnosti cesty zpět do Mestie. „Jo, maršutka tu jezdí, ale jen jednou denně ráno. Další pojede až zítra. Zkuste taxi,“ radí nám jeden z místních a my věříme, že se nám na jediné cestě vedoucí zpět do Mestie podaří stopnout nějakého turistu. Po několika kilometrech šlapání máme štěstí a nasedáme do už tak přeplněného auta německých turistů, kteří jedou naším směrem.
V Mestii se loučíme a hledáme turistické informace. Potřebujeme zjistit počasí a sehnat mapy na další den, kdy se chceme podívat ještě k ledovci Ushby. Jak se brzy dozvídáme, zítra má začít pršet. Vymýšlíme tedy všechny možné alternativy a rozhodujeme se jít do zdejší luxusnější restaurace, abychom si informace utříbili a v klidu se dohodli co dál. Po výborném obědě, který nás stál zhruba polovinu toho, co si předchozího dne řekla paní za chačapury a sýr, se rozhodujeme nakoupit potraviny na druhý den a vyrazit opět stopem k vesničce Mazeri, kde začíná jednodenní výlet k ledovci.
S policajty do Mazeri
Stopujeme. A poprvé se setkáváme s lidmi, kteří nám nabízí odvoz na místo za peníze. Nechápeme a s díky odmítáme. Zastavuje další auto, které jede naším směrem. Z hlavní silnice poté zabočuje na naší cestu, ale dál už nejede. Není to jeho směr. S díky vystupujeme z auta a vydáváme se na cestu pěšky. Je podvečer: „Tudy už zřejmě další auto nepojede,“ myslíme si, když v tom proti nám vyjíždí policejní vozidlo. Zastavuje. Ve vzduchu cítíme problém, ale policisté se zeptají: „Kam jdete?“ „Do Mazeri. Zítra chceme vidět Ushbu,“ odpovídáme, načež se policajti rozhodnou nás do Mazeri hodit. Otáčejí auto, my nasedáme a nevěříme, co se děje. „Vysadíme vás na jedné louce. Je to tam bezpečné a je tam i voda. Zítra si můžete batohy nechat u mých kamarádů. Je to poslední barák vlevo. Budete mít pohodlnější cestu,“ nabídne nám policista a my už úplně nechápeme. Místo toho, aby nám vyčetli, že jdeme spát na cizí louku, nám pomáhají. „To je naše práce,“ odvětí. I po loučení jsme pořád ještě překvapeni z jejich jednání. „Tak vidíte, zdejší lidi jsou nakonec taky pohostinní a snaží se pomoci,“ uzavíráme a v duchu se stydíme za předchozí brzké soudy.
Přidat komentář