Návštěva muzea whisky v Dublinu.
Ráno jsme si v hostelu daly snídani. K dispozici byl toustový chléb, máslo, marmeláda, káva, čaj, mléko, džus a tak. To bylo v ceně ubytování. Po snídani jsme vyrazily dál poznávat Dublin. Šly jsme po břehu řeky Liffey, fotily jsme další atrakci, symbol Dublinu Ha’penny Bridge (půlpencový most) a budovu The Four Courts –130 metrů dlouhá budova nejvyššího soudu.
Šly jsme do Old Jameson Distillery – muzeum whisky Jameson, které je ve staré palírně. Zaplatily jsme studentské vstupné 9 Euro (skupina 8 holek na výletě přece musí být studentky) a šly na komentovanou prohlídku. Průvodkyně mluvila pěkně srozumitelně a pomaleji než průvodce v Trinity College, tak jsme byly spokojené, jak dobře rozumíme. Pak jsme zjistily, že je to Slovenka. Pustila nám tam film o výrobě whisky, potom nás provedla muzeem a podrobně vysvětlovala, jak, z čeho, v jakých sudech a jak dlouho se whisky vyráběla. Na závěr pár vybraných jedinců, včetně Lenky a Kamily, testovalo různé whisky – irskou (Jameson), skotskou (Johnie Walker) a americkou (Jack Daniel‘s) a měli určit, která je nejlepší. Skutečně byla nejlepší ta irská, byla nejjemnější. My, co jsme netestovaly, jsme dostaly skleničku Jamesona, který byl namíchaný s nejrůznějšími věcmi, třeba s kolou, brusinkovou nebo zázvorovou limonádou atd. Dobré to bylo. Na závěr jsme šly do obchodu, kde bylo všechno možné s motivem Jameson whisky.
Potom jsme se vydaly do vězení Kilmanhaim Gaol. V Dublinu to není nikam daleko, ale do věznice byla fakt nekonečná štreka. Podle mapy to tak nevypadalo, ale pěkně jsme se prošly. Uvažovaly jsme, jestli jsme už nezabloudily nebo jestli bychom se neměly vrátit. Některé po té cestě ani neměly chuť do té věznice jít, když jsme ji pak konečně našly. Nakonec jsme dovnitř šly všechny. Atmosféru vězení měla asi navodit už slečna u vstupu, chovala se jako typická bachařka a buzerovala nás ve frontě na lístky. Otravovala s tím, kde a jak máme ve frontě stát, dovnitř k pokladně s lístky pouštěla jen po dvou. U naší skupiny udělala výjimku a rozdělila nás jenom na dvě čtveřice. Za pokladnou se dav stejně zase spojil při čekání na průvodce.
Průvodkyně zase mluvila neskutečně rychle a říkala hrozné množství informací. Věznice byla poněkud depresivní, úzké, tmavé, chladné chodby, malé kobky, popravčí dvory, tragické příběhy. Nejvíc nás zaujal příběh o milencích, kteří se brali pár hodin před popravou. Svatba byla nutná kvůli těhotenství, pár hodin po svatbě manžela popravili. Manželka byla do téhož vězení zavřená o 7 let později. Příběh o popravě vzbouřenců byl taky celkem drsný.
Po prohlídce jsme šly do pizzerie na oběd. Pizza stála kolem 13 Euro. Dalším cílem byl pivovar Guinness – Guinness Storehouse & St. James’s Gate Brewery. Zarezervovala a zaplatila jsem vstupné přes internet, takže to bylo o něco levnější než na místě (11,50 Eur).
Prohlídka pivovaru byla velkým zklamáním. Na začátku nám řekl průvodce něco k historii pivovaru, nebylo mu skoro rozumět, mluvil na mikrofon a okolní hluk zvuk potlačoval. Po pár minutách průvodce řekl, že máme v prohlídce pokračovat sami. Viděli jsme podobně jako u Jamesona, jak se pivo vyrábělo, z čeho a v čem. Bez průvodce to ale nebylo tak zajímavé. Pojetí expozice se nám moc nelíbilo, kontrast světla a tmy a hluk. Hluk způsobovala hlavně masa padající vody, což však bylo hezké. Byla tam evidentní snaha o moderní expozici a zábavné pojetí, ale vypadalo spíš jako zábavní park než muzeum.
Všechny jsme se shodly, že u Jamesona to bylo mnohem lepší. Byly jsme rády, že jsme šly nejdřív do Jamesona, protože po návštěvě u Guinnesse už by se nám do Jamesona nechtělo. V průvodci měli na prvním místě Guinness a Jamesona na druhém. To nepochopím. Možná je pivo známějším symbolem Dublinu než whisky.
Nijak zvlášť nás nenadchl ani Gravity Bar – vrchol prohlídky v pivovaru. V Gravity Baru jsme dostaly pintu piva Guinness zdarma (bylo to v ceně vstupného). Z Gravity Baru má být nejúžasnější výhled na Dublin. Výhled jsme si ale moc neužily. V baru bylo hrozně narváno. Bylo tam mnohem víc lidí než míst k sedění, takže lidi stáli, kde se dalo. Nebylo moc příjemné se mezi nimi prodírat, aby se člověk dostal k pivu nebo k výhledu. Nám se po chvíli podařilo obsadit nějaká křesílka, takže jsme nemusely s pivem postávat.
Podobně jako v Jamesonu prohlídka končila v obchodě, kde bylo cokoliv, co člověka napadne, s motivem piva Guinness.
Potom jsme spěchaly dál, abychom stihly další památku před zavírací dobou. Přihnaly jsme se ke katedrále Sv. Patrika a až na místě zjistily, že máme ještě 2 hodiny času. V kostele vybírali vstupné (4,20 Eur po slevě). Aspoň, že to tam za ty peníze vypadalo dobře. Celou dobu taky zněla varhanní hudba. Kostel byl zajímavý taky tím, že tam byl děkanem Jonathan Swift – autor Gulliverových cest, a dveřmi s dírou, do které jeden bojovník strčil ruku na usmířenou a nevěděl, jestli bude ruka přijata nebo useknuta, díky tomu vznikl v anglickém slovníku obrat „dát ruku do ohně“.
Potom jsme šly kolem katedrály Christ Church, dovnitř už nikdo nechtěl, tak jsme ji jenom fotily. Viděly jsme také Radnici. Kousek od ní jsme narazily na českou hospodu. Vývěsní štít, poutač před hospodou – vše bylo v češtině a lákalo na české speciality. Přemýšlely jsme, jestli se půjdeme bratřit, ale nakonec jsme šly dál do centra a byl „rozchod na nákupy“. Po nákupech bylo v plánu, že se každá půjde podívat na Celnici – Custom house (114 metrů dlouhá neoklasicistní budova). Došly jsme tam ale jenom 3, ostatní si radši prodloužily nakupování.
Potom jsme se všechny sešly v hostelu. Večer byla v plánu diskotéka v kostele doporučená opět Katčiným bratrem. Restaurace a diskotéka byly skutečně v kostele, to bylo zajímavé. Na diskotéce ale nebyl vůbec nikdo, asi díky tomu, že byla neděle. Šly jsme tedy o dům dál. Zamířily jsme stejně jako včera do čtvrti Temple Bar, ani tam to dnes nevřelo tak jako včera. Diskotéku jsme nenašly, tak jsme šly do baru na skleničku Jamesona s brusinkovou limonádou (kolem 5 Eur).
V Temple Baru se Péťa nechala zlákat na projížďku na kole. Nebylo to ale obyčejné kolo, a v tom byl ten vtip. Bylo to kolo, na kterém normální smrtelník nikam nemohl dojet, protože se mu protáčela přední vidlice na všechny strany – proto se na něm nedalo jet rovně. Za 5 Euro mohl kdokoliv z kolemjdoucích zkusit štěstí, projet stanovený úsek a vyhrát 25 Euro. Péťa byla odvážná a šla do toho. Měla dobrou taktiku, nešlapat na šlapky a jenom se odrážet od země. Skoro se jí to povedlo. Bohužel se jí to kousek před cílem vždycky nějak zvrtlo.
Potom šla polovina holek spát na hostel (bylo to kolem půlnoci). Druhá polovina se vrátila o několik hodin později. Byly jsme v baru, kde jsme si udělaly vlastní taneční parket a navazovaly kontakty s ostatními turisty a domorodci.
Ráno jsme se zase v hostelu nasnídaly. Zjistily jsme, že i pracovníci hostelu jsou Češi, při snídani nám pouštěli české hitovky. Potom jsme si sbalily tašky a kufry a daly jsme je do úschovny v hostelu.
Včera jsme nestihly plánovaný Dublinský hrad, tak jsme se tam vypravily dnes. Měly jsme ale smůlu, bylo zavřeno kvůli návštěvě irské prezidentky (to nám sdělily sdílné místní slečny).
Místo hradu jsme šly do Knihovny Chestera Beattyho, která je světově proslulá. Je tam přes 20 000 rukopisů, vzácných knih, miniatur, hliněných tabulek, oděvů a všemožných dalších uměleckých předmětů.
Když jsme byly v knihovně, začalo pršet. Bylo to poprvé a naposled, co nám plány trochu změnil déšť. Místo toho, abychom šly dál, jsme zůstaly sedět v knihovně v kavárně. Než jsme dopily kafé, přestalo pršet a bylo po problému.
Potom jsme šly znova na Grafton Street a procházely obchody. Ve 13:30 hod. jsme už stály se zavazadly na zastávce busu směr letiště. Cesta byla tentokrát ještě delší než, když jsme přijely. Poměrně dlouho jsme stály před jednou zastávkou nedaleko centra. Řidič tam měl mít střídání a nový řidič pořád nešel, tak jsme čekaly a čekaly. Ještěže jsme vyrazily s předstihem.
Na letišti bylo všechno v pohodě a v Praze jsme přistály včas, kolem 20. hodiny. Na všechny z nás už tam čekal odvoz domů.
V Dublinu se nám všem líbilo. Super bylo, že nám skvěle vyšlo počasí. Bohužel jsme nestihly vidět všechno, co jsme si plánovaly. Shodly jsme se, že 2 dny jsou na Dublin málo. Chtělo to aspoň ještě jeden den.
Spoluautor: Jana T.
Přidat komentář