• Menu
  • Menu

Cesta Bolívie, Chile,Velikonoční ostrovy 2

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Jižní Amerika » Bolívie » Cesta Bolívie, Chile,Velikonoční ostrovy 2

Jezero Titicaca 

Jsme ve výšce 3827 nad mořem. Trochu se nám s Jankou točí hlava, Petr je zatím v pořádku. Jen mu praskají žilky v očích. Po cestě jíme výborné koláčky od Jančiny maminky a gumové medvídky. Za 3 hodiny jsme na hranici. Dostáváme výstupní a vstupní razítka do pasů.Vše proběhlo bez jediného problému.

Jezero Titicaca

Copacabana

Městečko Copacabana : jeho původní název  Copacahuana v místním jazyce Aymará znamená “výhled na jezero”. Poutním místem zůstala Copacabana i po příchodu Španělů, tentokrát díky mnohým zázračným uzdravením, k nimž zde údajně došlo. V 16. století byl ve městě nejprve postaven oltář, později se začalo s výstavbou katedrály, která byla dokončena a vysvěcena o celých dvě stě let později, v roce 1800. Její patronkou je černá Virgen de la Candelaria (tedy doslova Panna Maria hromničná).

Obrovská vodní plocha , legendami opředeného jezera Titicaca,  je rozdělena mezi dva státy, Bolívii a Peru. Měří 233 km ze severu na jih a 297 km z východu na západ. Legenda praví, že z vln jezera vystoupil první Inka Manco Capac se svou manželkou Mana Ocllo, kteří byli předurčeni k založení nového impéria.

Jezero Titicaca

Hned nacházíme hostel Leyenda, který je hned kousek od jezera a zastávky, kde nás vysadili. Vede to tu indiánský pár a mají tak pětiletou holčičku, která se okolo nás často motá a pořád něco povídá. Hostel má moc pěknou zahradu a je i vyzdobený indiánskými motivy. Začala mě silně bolet hlava a cítila jsem se dost špatně. Již několikátá pilulka proti bolesti hlavy nezabrala. Zajdeme si do recepce koupit výlet na Isla del Sol a nějaké jídlo a pití do městečka. Janě se také udělalo špatně, zatracená výška, kdy si na to zvykneme. Nedá se tu koupit skoro nic k jídlu. Nakonec kupujeme tuňáka v konzervě, nějaké ovoce a pití. Jdeme raději do restaurace a hned si dáváme Maté de Coca. Jance je stále hůř a jen co dopije čaj, chce si jít lehnout do hostelu. Je mi to líto, mám dnes narozeniny.

Začala silná bouře, kroupy, déšť a silný vítr. Teče i do restaurace, protože je vše z rákosu. Jen na chvilku přestalo, Janka si jde lehnout a my čekáme na kuřecí polévku. Trvá to věčnost, ale je výborná. Z misky se na nás směje celé stehno. Je už tma a zima. Musím na záchod, který je venku a nesvítí se tam. Samozřejmě nesplachuje a neteče tu voda ani na ruce. Dali jsme si jedno pivo napůl, na to jsme čekali asi hodinu. Stále leje a venku se snad čerti žení. Dva kluci nám přišli zahrát místní písničky. Hrají falešně, ale pár kaček jim dáme, když přišli v tak hrozném počasí.

Dorazíme domů v 8 večer. Janka už spí. Ani jsme se neosprchovali a zapadli do postelí. Mám lůžko pod oknem, ale je tu plno dek, snad mi nebude zima.

21. 11.2011 Probouzím se silnou bolestí hlavy, hledám baterku a beru další prážky na hlavu. Začíná svítat a zjišťuji, že mi tu nefunguje mobil. Nemohu se připojit na operátora. Před odjezdem jsem si nechala udělat paušální platbu a T- mobile mě naštval, nezavedl mi roaming mimo EU. To jsem, ale zjistila až po příletu domů. Petr mi posílá občas sms domů, aby se nebáli,  co je se mnou.

Jezero Titicaca

Ostrov Slunce a jezero Titicaca

Sluníčko vyšlo, bude krásný den. Po snídani, jedeme lodí na Ostrov Slunce a bude dobrá viditelnost. Balíme klobouky, brýle, krém na opalování a hlavně vodu. Přibalujeme ještě tuňáka a chleba a hurá na loď. Ta odjíždí v 8,30. pojedeme lodí po jezeře Titicaca. Cesta k ostrovu je 2,5 hodiny. Plavidlo je ve špatném stavu, celou dobu se z lodě kouří a už teď máme nedostatek kyslíku a toto bude poslední kapka. Sedačky jsou napůl rozpadlé, no bude to pravé dobrodružství. Pochybné palivo se čerpá přímo z kanystru. Nemůžeme nahoru na palubu, je ještě zima a navíc je tam už plno. Celou cestu se dusíme kouřem. Krajina je nádherná. Po levé straně je Pilko Kaina –  Inkův palác.

Mohli jsme obdivovat blízké bolivijské pobřeží jezera, ale rovněž vzdálené vrcholky zasněžených And, které nádherně kontrastovaly se zcela modrou oblohou. V některých místech nešlo vůbec vidět na druhou stranu jezera, což nám dokazovalo, jak je jezero obrovské. Po zakotvení ve vesnici Challa Pampa, jdeme navštívit malé muzeum Del Oro. Zde nás průvodce seznamuje s historií ostrova.

Jezero Titicaca

Sluneční ostrov je místem, kde se podle Indiánů narodilo slunce, bůh Virakocha, první andští indiáni a také první Inka Manco Capac. Ostrov je dodnes posetý spoustou památek připomínajících tyto události a dodnes je uctíván potomky Inků.

Jdeme do kopce a potkáváme domorodce jak pracují na políčkách, oslíky a každou chvilku zastavujeme a fotíme. Janka je pořád pár kroků před námi. Už ji je dnes lépe a nasazuje vražedné tempo. Petr se drží vzadu se mnou, zřejmě abych se někde neztratila. Moje orientace je už skoro proslavená. Jsem schopna se ztratit i v hotelovém lobby. Postupně se zastavujeme u různých ruin. Průvodce hovoří španělsky, opravdu si to užívám. Nerozumím ani slovo. S mojí španělštinou, která zahrnuje cca 40 slov si tu nevystačím.

Titi Khar’ka

Rock of the Puma (Titi Khar’ka) tyčící se na druhé straně cesty do výšky asi pěti metrů. Moc velká není, ale pro ostrov má zásadní význam, je po ní totiž pojmenováno celé jezero. A jelikož puma je pro místní, už po stovky let posvátné zvíře (například i incké hlavní město Cusco bylo postaveno do tvaru pumy), je skála považována za symbolické místo. Abych v té skále viděla pumu, to bych musela žvýkat caca leaves od rána do večera. Průvodce nám zrcátkem ukazoval tvař boha Viracocha – V pre-Inca a inckém bájesloví, Apu Qun Tiqsi Wiraqutra, byl tvůrcem civilizace a jeden z nejdůležitějších božstev v inckém pantheonu. Viracocha byl bůh slunce a bouřky. Byl reprezentován jako stvořitel slunce. Symbolizován s blesky v rukou a stékajícími slzami z očí – symbol deště. Jeho role  , jako tvůrce  civilizace,  je podobná kolumbijskému mýtu boha Bochica. Nastupujeme zpět na loď a jedeme se podívat na jižní část ostrova.Naší výkonnou bárku táhne jiná, tak nevíme co se vlastně děje, zda se vůbec dostaneme zpět do Copacabany.

Escalera del Inca

Z jižní strany jsme dopluli do přístavu Escalera del Inca – Schodiště Inků. Tady jsme se pohádali s místním prodejcem vstupenek, nechtěl nám rozměnit bankovku a lístek nám vytrhl z ruky. Petr tedy vyráží sám a já s Jankou dáváme maté de coca.

Název Escalera del Inca je velmi výstižný, protože od přístavu vede stezka po pradávném kamenném schodišti do vesničky Yumani, která leží vysoko na jednom hřebenu ostrova. Titicaca je v nadmořské výšce 3820 m, vesnička Yumani je ale ve výšce 4000 m. Petr musel překonat skoro 200 metrů výškového rozdílu. Nad schodištěm vyvěrá ze země Fuente del Inca – Pramen Inků. Voda z pramene dodnes stéká dolů korytem podél schodiště.

Jezero Titicaca

Petrovi to dalo asi docela zabrat, vrátil se na poslední chvíli, aby stihl loď. Moc nadšeně nevypadal, popravdě byl vyřízený.

Tour Peru

Pomalu, ale jistě se vracíme do hotelu. Těšíme se na sprchu a až sebou flákneme do postele. Jsme opravdu dost unavený. Hodinku odpočíváme a pak jdeme do cestovky Tour Peru, zajistit si místenky do La Paz.  Zaplatili jsme a hladoví  jdeme do restaurace. Jdeme do restaurace vedle té, co včera,  a doufáme v jiný záchod a rychlejší obsluhu.  Chyba, jídlo nosí ze stejné kuchyně a záchod je stejný. Donesou nám konvičku s čajem mate de coca, ale plave tam pár lístků, špatná kvalita. K jídlu si dávame Sopa Andina, kde jsem konečně dostala sušené černé brambory chunos a quinoa. Dobrota, báječná polévka. Quinoa je tradiční jihoamerická plodina. Čím je pro nás pšenice, tím je pro Jižní Ameriku quinoa. Nenáročná plodina se pěstuje díky své odolnosti ve vysokohorských oblastech už více než šest tisíc let. Staří Inkové ji nazývali „matka zrno“ a považovali ji za posvátnou. S oblibou z ní kvasili pálenku s názvem „chica“. Exoticky znějící název získala quinoa díky zkomolenině původního jména španělskou výslovností. S objevitelskými výpravami docestovala v 19. století i do Evropy a odtud do zbytku světa a později se stala i jednou z důležitých potravin na mořských expedicích Thora Hyerdahla. Největšími pěstiteli jsou v současnosti Peru a Bolívie.

Drobná kulovitá zrna, která připomínají jáhly nebo kuskus, jsou semeny rostliny chenopodium quinoa, kterou česky nazýváme merlík čilský. Přestože vzhled rostliny i způsob použití semen svádí k zařazení mezi obiloviny, ve skutečnosti se jedná o pseudoobilovinu. Podobně jako z pohanky nebo amarantu z ní lze získat mouku, ale botanicky nepatří do čeledi lipnicovitých mezi klasické obiloviny. Petr si dává místní specialitu Pescado de Pierre. Cestou do hostelu si kupujeme bolivijské víno Merlot Concepcion, sedíme na terase a popíjíme. Víno je moc dobré, voní po švestkách. V té nadmořské výšce to asi nebyl nejlepší nápad, hlava bolí jako střep.

Jezero Titicaca

cestopis další den

cestopis předchozí den

Dana Dajdulka

Více jak 15 let se pro mě stalo cestování drogou. Za tu dobu jsem mimo Evropu navštívila USA, Nový Zéland, Thajsko, Kambodžu, Velikonoční Ostrovy... poslední roky se mou láskou stala Jižní Amerika. Každá další cesta je pro mne nejenom výzvou, ale také uskutečněnými sny poznat místa , které tak dobře znám z knih a cestopisů.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.