Procházka po haldách Porúří, aneb jak naložit s novými Řípy
Stěží bychom jednoslovně přeložili výstižné německé pojmenování Landmarke, které pod svá významová křídla zahrnulo v posledních dekádách i výsypky (haldy), chladící věže i tovární komíny včetně jejich kouřových vleček.
Většina krajin, jejich vizuální podoba, může být pro potřeby identifikace člověkem abstrahována do nejzákladnějších symbolů. Nezřídkakdy je to v urbanizovaných krajinách nějaká stavba, často silueta kostela, palác šlechty, rozhledna… nebo sýpka, větrný mlýn, návrší s remízem, skála, kopec, nebo hora Říp. Každý tento symbol má určitou váhu a sílu a svou krajinu, kde vévodí. Pro horu Říp je to krajina Čech, pro temelínskou elektrárnu jsou to už jen Čechy jižní. A pro pár bříz na kopci je to ten kopec a několik chalup, které na ten hájek dohlédnou. Landmarke je nějaký symbol, tvar v krajině, dobře rozpoznatelný a typický v paměti a představě lidí.
Snadno lze vytvořit takový symbol v krajině, obtížně jej však obdaříme smyslem a užitečností. Stačí, když vesnici navštíví cirkus nebo se v ní na čas zastaví kolotočáři a přivezou své mobilní landmarke a na krátko změní siluetu vesnice. Nebo když se vytěží miliony tun uhlí a hlušina z těžby se sveze na hromadu… To ovšem není stejné.
Co s takovými monumenty?
V mnoha případech, kdy halda zůstala bez delšího povšimnutí, se stala novou otevřenou půdou pro pionýrskou vegetaci a prošla několika fázemi sukcese až do stádia, kdy začala být vzácnou pro výskyt chráněných a ohrožených druhů rostlin, které už v kraji nikdo nečekal a ani by nehledal, protože s haldou přišly zcela nové podmínky, v místě jinak nevídané.
Přesto však převládá tendence s haldami nějak dále nakládat. Samotný jev, kdy příroda zasáhne rychleji a velkoryse se hojí, není vykoupením z odpovědnosti za škody způsobené. Navíc příroda vytváří své struktury podle vlastních řádů, které nejsou pro člověka jednoduše srozumitelné a uchopitelné, zejména v silně urbanizované krajině, která podléhá jasným organizačním aparátům. Postindutriální krajiny, kde se tyto jasné struktury hroutí a patinují, jsou krásným příkladem rozechvěného dialogu, kdy jsou tyto dva principy v kolizi. Příčinou je paměť. Jelikož například haldy vznikly úsilím lidí v nedávné době, jsou bezděčným pomníkem práce. Stále jsou přítomny generace, které pamatují jejich zrod a tovární haly a haldy byly jejich každodenním chlebem. Nyní průmyslové kolosy v tichosti rezaví a haldy se bělají kmínky mladých bříz, ale v ozvěnách ještě hučí navážecí dopravníky. Proto jsou postindustriální krajiny tak romantické a vábí a vybízí k fantaskním činům, vztyčování pomníků a vzpomínání, stejně jako pole dávných bojišť.
Pro generace pamětníků je místo ještě téměř přítomné, pro nové generace je vzdálenou minulostí, podobně jako dobrodružný středověk. Bydlet na hradě je dětsky lákavé. Bydlet na haldě nebo v její blízkosti může být stejně tak lákavé. Zejména pak i v případě, kdy představuje „revitalizovaná“ halda v jinak unylé a zastavěné krajině refugium přírodních, až rekreačních hodnot. Uvolněné plochy po průmyslové činnosti se stávají ohromnou stavební rezervou, kam může město znovu expandovat, respektive samo sebe recyklovat.
Nová funkce hald
Je zvláštní přirozenou touhou akcentovat vyvýšená místa, pokud je k tomu alespoň sebemenší záminka. V případě hald můžeme najít záminek tucty. Triumfální hory práce, oběti průmyslu, vyhlídkové místo nebo jednoduše nová „známka krajiny“ Vytváření orientačních bodů a cílů v krajině je vhodné, pokud mají fungovat základní sociální a sítě a vazby a pokud má být krajina příjemně přehledná. Pro člověka. Rekultivovaná krajina bez takových akcentů funguje pro sebe, chybí ji však obytný rozměr. Ačkoliv je celá hora dílem lidským, rekultivovaná krajina může stát izolovaně poněkud vytržena z kontextu. Prozatím. „Na Duchcovských výsypkách jsem byl svědkem toho, jak lidé prochází po obvodu zelené rekultivované krajiny, avšak dovnitř nevstoupí. Ptal jsem se, proč…odpověď zněla, nic tam není. Nikdo nebyl zvyklý tam chodit, místo bylo vytrženo ze sociálního života. Pokud jej chceme v tomto směru rehabilitovat, stačí poměrně málo. Vytvořit cíl, aby bloudění v nové krajině mělo kotvy a postupně se opět zapojilo.
V tak kulturní krajině však, pokud ne koncepčně, spontánně najde každá halda své využití. Krajinné parky, nebo sjezdovky, cyklokrosové downhill dráhy. Jako mraveniště pracně zbudované, může haldu pokrýt nová obytná čtvrť, pietně završit umělecké dílo, plastika, rozhledna či kříž, observatoř, amfiteátr. Cennou zkušeností a názorem nám budiž příklady konverzí hlad v německém Emscherparku, jež doznaly neobyčejných, často až konceptuálních řešení. Většina těchto hald je zasazena do silně urbanizovaného prostředí, Porúří platí za jednu z nejhustěji osídlených krajin Evropy, proto je množství hald transformováno do podoby rekreačního a volnočasového využití a přírodních parků. Temena pak grandiózně korunují výtvarné objekty, či landart instalace a haldy se stávají novými, zdaleka viditelnými orientačními body-Landmarke.
Navštívíme postupně Halde Rheinelbe v Gelsenkirchen, Halde Haniel, Halde Rungenberg.
Přidat komentář