• Menu
  • Menu

Přelet na Big Island 27

Na začátek cestopisu

Z Mau´i na Big Island

15.-16.8.pondělí a úterý Měly jsme poslední den na Mau´i. Protože jsme po včerejším dobrodružném večeru nedokázaly vstát patřičně brzy, rozhodly jsme se, že dnešní den bude patřit šnorchlování. Vypravily jsme se proto na údajně jedno z nejlepších míst ostrova: pláže severně nad Lahainou. Sem jsme se dostaly jak jinak než pomocí oblíbeného stopování. Náš poslední řidič byl dokonce tak ochotný, že s námi projezdil několik mílí po pobřeží, aby našel přesně tu pláž, kterou jsme hledaly. Několikrát při tom zabloudil a musel se ptát okolních lidí na cestu.

Podvodní zahrada

Šnorchlování zde bylo opravdu unikátní. Kromě „podvodní zahrady“ tvořené z ryb a korálů všech možných velikostí, tvarů a barev, jsme poprvé šnorchlovaly se želvami, které se před námi ledabyle krmily u břehu. To byl opravdu zážitek. Pak už jsme musely opět nasednout na autobus do Kihei. Na přestupišti jsme měly asi půl hodiny čas, a proto jsme se rozhodly nakoupit zásobu potravin na další dny. V posledním autobusu jsme potkaly Sturlinga jedoucího z práce. Doma jsme pak zabalily všechny naše věci, daly si sprchu a rozloučily se. Protože náš let na Big Island měl letět v 6:30, rozhodly jsme se tuto noc přespat na letišti. Cestou autobusem jsme potkaly velmi zvláštního chlapíčka, který se s námi dal do řeči. Zajímalo ho, odkud jsme, kam jedeme, co tu děláme, prostě co jsme zač. Když jsme mu začaly vyprávět náš cestovatelský příběh, nejenže se začal neskutečně smát, ale ještě svými hláškami o couchsurfingu a přespávání u „kamarádů“, které jsme v životě neviděly, bavil celý autobus včetně řidiče.

norchlování na Maui

Odlet na Big Island

Konečně jsme dorazily posledním autobusem na letiště. Protože jsme nevěděly, s jakou společností letíme, šly jsme se zeptat k přepážce Hawaiian airlines. Velmi milá slečna nás pak nasměrovala na odlehlejší terminál, odkud jsme pak nazítří ráno měly odletět na Big Island. Se všemi věcmi jsme tak začaly okupovat místečko u zásuvky, které mělo i jinou výhodu, a to tu, že zde byly velmi pohodlné sedačky, které nebyly ohraničené opěrátky, takže jsme na nich mohly krásně strávit celou nadcházející noc. Ráno jsme se vzbudily již v pět. Nikde nikdo, všude ticho. Měli jsme odletět za hodinu a půl a pořád nic. Tak jsme se rozhodly spát až do půl šesté. Postupně přicházeli lidi. Přepážky byly ovšem stále zavřené. Konečně přišla k přepážce od letecké společnosti Goo! slečna, která měla odbavovat pasažéry. Zeptaly jsme se jí, zda patříme do jejího letadla, ale odkázala nás na Pacific Wings, kteří měli přepážku hned vedle, akorát ji nikdo neobsluhoval. Také jsme jí ukázaly petrolejový vařič, o kterém jsme si nebyly jisté, zda se s ním může letět letadlem. Přestože si nebyla jistá, zda je to v pořádku nebo ne, rozhodla se nám ho zabavit. (Naštěstí jsme měly v batohu ještě druhý, který jsme kontrole zatajily.)

Vyhlídkovým vrtuláčkem na Big Island

Bylo již šest ráno, když konečně přišli dva stevardi k naší přepážce. Kolem bylo asi patnáct lidí, ale k přepážce se nikdo moc nehrnul. S kým a čím to proboha letíme?! Odbavily jsme si batohy. (Jinými slovy, odevzdaly jsme naše zavazadla a udaly naši osobní váhu.) Nedostaly jsme žádné boarding pasy nebo něco podobného, co by nám zaručovalo místo v letadle. A tak jsme pokorně čekaly, co se bude dít dál. Postupně pak volali pasažéry, kteří ovšem letěli jiným směrem než my. Kdy už konečně nasedneme do letadla do Kony my? Na letišti kromě nás zbyli jen čtyři cizí cestující. Uf. Začalo to být opravdu zvláštní. Konečně přišel stevard, který nám před tím odbavil batohy a volal lidi letící do Kony. Bez jakékoli kontroly jsme přišly k plotu ohraničujícímu letiště. Před námi se objevilo opravdu malé, výletní letadýlko, do kterého následně nastoupilo šest pasažérů. Ze stevardů, původně odbavujících naše batohy, následně vyvolávajících cestující na různá místa odletu, se náhle stali naši piloti. Uf. Takže letíme vyhlídkovým skoro-soukromým letadlem. Ha, tak to je teda bomba! A navíc máme u sebe vodu, nůž a všechno možné. Opravdu zážitek. Po třicetiminutovém vyhlídkovém letu jsme konečně přistáli na letišti. Teda spíš u letiště na nějakém malém vedlejším terminálu. Instinktivně jsme se vydaly směrem na hlavní terminál, kde jsme chtěly najít nějaký spoj do města. Na informacích, které obsluhoval jeden starý pán, jsme kromě informace, že autobus jede pouze jednou denně, nezjistily nic nového. Autobus nás zavezl až k obchodnímu centru, kde jsme se rozhodly strávit nějaký čas hledáním informací na internetu.

Kde sehnat povolení na kempování

Konkrétně jsme potřebovaly sehnat povolení na kempování a zjistit informace ohledně návštěvnických podmínek ve vulkánu. Byly již tři hodiny odpoledne, když nám došlo, že už opravdu musíme odejít ze Starbucks coffee a začít stopovat. Venku bylo strašné vedro a na obloze ani mráček. Byly jsme na západní straně ostrova, kde téměř nikdy neprší. Země tu byla pustá, pokrytá lávou, ve které bylo možné jen občas pozorovat vegetaci. Přesto, že kolem nás jezdilo auto za autem, trvalo asi půl hodiny, než nám někdo zastavil. Přisuzovala jsem to své špatné auře. Naše první řidička byla dáma v letech se dvěma psi. Odvezla nás za město do míst, kde se nám údajně bude stopovat lépe. Měla pravdu. Druhé auto jsme stoply asi za 5 minut. Naskočily jsme do trucku a měli opět štěstí. Řidič jel daleko, a tak nás odvezl až za polovinu naší cesty. Krajina se mezitím značně změnila. Stejně jako počasí. Dostaly jsme se do oblasti lávových polí – totální pouště. Depresivní pocit umocňovalo i mrholení a hnědo-šedivé mraky. Uf. Jak tady někdo může dobrovolně žít?! Po chvíli jsme ucítily i VOG (vulkanický smog), který špinil nejen naše oblečení, ale i naši pleť. Čtvrté auto nám zastavilo u odbočky na nejjižnější bod USA. Pršelo a poprvé nám zastavili turisti. Jeli až na Black Sand Beach, přesně do míst, kde jsme dnes chtěly kempovat. Skvělé! Na pláži nás zastavil místňák Salvador, který zde žil již měsíc. Slíbil nám, že nám zítra ukáže želvy a okolí. Byl opravdu moc milý, my jsme ale byly neskutečně unaveny, a tak jsme šly spát již po setmění.

Cestopis následující den

Cestopi předcházející den

.

 

Andy

Ve 12. letech mě rodiče poslali samotnou do Kanady a USA. Poznamenalo mě to a tak jsem asi cestovatel. Hodně jsem od té doby viděla a poznala a hodně ještě poznat chci.Tak uvidíme !

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *