• Menu
  • Menu

Kostarika

Země Kostarika

Kostarika, španělsky Costa Rica s oficiálním názvem názvem República de Costa Rica, leží ve Střední Americe. Od severozápadu k jihozápadu má Kostarika pouze 460 km a v její nejužší části 120 km. Na severu sousedí s Nikaraguou a na jihu s Panamou. Pobřeží omývá Karibské moře a Tichý oceán. Díky její poloze zde vzniklo široké spektrum ekosystémů, zahrnující deštné pralesy, unikátní mlžné lesy a mořské pobřeží. Její střední částí se vine pás Kordiller s řadou činných sopek, jejichž nejvyšší vrcholy sahají téměř do čtyřtisícových výšek. Pět sopek je aktivních a dalších 61 spících. Kostarika je domovem mnoha světově ohrožených druhů rostlin. Fauna je tak pestrá, že je považována za nejrozmanitější území na naší planetě. Žije zde více než 250 druhů savců, 850 druhů ptáků, 51 druhů kolibříků, 220 druhů plazů, 200 druhů obojživelníků a na 300.000 druhů hmyzu.

kolibřík
kolibřík

Kostarika má 7 provincií

Hlavním městem Kostarické republiky je San José a úředním jazykem je španělština. Měnová jednotka je kostarický colón (CRC), který se skládá ze 100 centimů. Země se administrativně člení na 7 provincií: Alajuela, Guanacaste, San José, Heredia, Limón, Puntarenas a Cartago. Nejdelší řekou je San Juan, která na severu země tvoří hranici s Nikaraguou.

Kryštof Kolumbus a další mořeplavci

Prvním Evropanem, který kdy vstoupil na pevninu Kostariky, byl Kryštof Kolumbus. Zakotvil na východním pobřeží 18. září 1502. Při prudké bouři se poškodily jeho lodě a postupně se i zhoršovala morálka posádky. Kolumbus našel útočiště v zátoce Cariari, blízko nynějšího města Limón. Setrval zde 17 dní. Během jejich odpočinku na pevnině se Kolumbus a jeho posádka snažili prozkoumat okolní vesnice. Domorodci se k nim chovali přátelsky a zdálo se, že mají velké množství zlata. V době, kdy Kolumbus vstoupil na pevninu, odhaduje se, že zde žilo 27 různých etnických kmenů. Mezi ně patřili například Catapové, Borucové, Votové, Suerresové, Cabécarsové, Guyamísové, Huetarové a Chorotegové. Španělé se domů vrátili s falešným přesvědčením, že Veragua, jak Kolumbus pojmenoval východní pobřeží od Hondurasu k Panamě, je bohatá oblast na zlato. Zároveň si byl jist, že si může s lehkostí podmanit místní obyvatele. Po návratu do Sevilly se Kolumbus ucházel o místo guvernéra. Nikdy se však na Kostariku nevrátil a zemřel v roce 1506. Nedozvěděl se, že země nebyla bohatá na zlato a domorodci nebyli tak mírumilovní, jak předpokládal.

původní obyvatelé
původní obyvatelé

Později připlul do země další španělský conquistador Diego de Nicuesa, jehož výprava byla opět neúspěšná. V září 1513 byl Vasco Nuňez de Balboa první Evropan, který doplul do Kostariky přes Pacifik, a tak se Španělé pokoušeli prozkoumat zemi ze strany pacifického pobřeží. První název „Costa Rica“ neboli Bohaté pobřeží byl zaznamenán roku 1522, kdy se kapitán Gil Gonzáles Davila poprvé setkal s indiány bohatě zdobenými zlatem.

Kolonizace Kostariky a  “Zelené peklo” 

V roce 1540 se stala Kostarika španělskou provincií. V roce 1546 byl Luis, vnuk Krištofa Kolumba jmenován vévodou z Veraguy. Vyplul ze Španělska spolu se 130 muži, aby si nárokoval své dědictví. Domorodci se ubránili, pobili téměř celou posádku a Luis se vrátil s obrovskou ztrátou zpět do Evropy. Zájem o toto území se na dlouhou dobu zastavil. První kolonie vymíraly na tropické nemoci, založené osady se hroutily pod sílou vulkánů. Džungle a bažiny byly a jsou plné nebezpečných hadů například křovinář aksamitový, známý také jako Fer-de-lance či Terciopelo, nebo křovinář ostnitý. Výskyt jedovatých pavouků a žab, krokodýlů, a jiných predátorů museli zákonitě představovat pro nové přistěhovalce „zelené peklo“.

zelený krasavec
zelený krasavec

Pokusy kolonizovat Kostariku pokračovaly další řadu let. Domorodci se vytrvale bránili, ale stejně jako na jiných územích Střední a Jižní Ameriky, podlehli chorobám zavlečených Evropany a početní převaze dobyvatelů Nového světa.

Výbuch sopky Irazú a zánik Cartaga

Přesto se žádné větší osídlování nekonalo. Vše se změnilo v roce 1562, kdy se stal španělský conquistador Juan Vásquez de Coronado y Anaya guvernérem Kostariky. Poté, v roce 1563, založil hlavní město Cartago. Kostarika však i nadále zůstala chudou zemí Střední Ameriky, produkující málo bohatství pro Španělsko. Země byla i přesto drancována Španěly. Všechno zlato bylo dávno ukradeno a převezeno do Španělska a původní obyvatelé pracovali jako otroci na haciendách kolonizátorů. Ke zhoršení situace přispěla tragédie roku 1723, kdy vybuchla sopka Irazú. Tímto výbuchem tak zaniklo hlavní město Cartago.

Kostraika
Kostraika

Symboly Kostariky

Po dobu španělské nadvlády byla Kostarika součástí guatemalského generálního kapitanátu. Na konci 18. století se region začal rozvíjet díky pěstování a vývozu pšenice, tabáku, fazolí a banánů. Káva byla dovezena do Kostariky z Jamajky v roce 1779 a říkalo se jí Grano de oro (zrno zlata). To mají Kostaričané i ve svém státním znaku. Znak představuje kávové zrno, uvnitř jsou 3 vulkány, představující nejvýznamnější pohoří na území Kostariky: Cordillera de Guanacaste, Central a Talamanca. Pod vulkány je zeleně vyobrazena pobřežní nížina. Pevninu ze dvou stran omývají dva oceány, Atlantický a Tichý. Na každém z nich pluje obchodní loď. V levé části znaku se objevuje vycházející slunce. Dvě snítky myrty jsou symbolem míru a sedm hvězd představuje sedm provincií Kostariky. Na vrchu je modrá stužka s nápisem America Central a bílá stužka s názvem Republica de Costa Rica. Vlajka má pět vodorovných pruhů – modrý, bílý, červený, bílý a modrý a v levé části prostředního pruhu je v bílém oválu státní znak z roku 1848. Národní květinou je La Guaria Morada (Guarianthe skinneri) – fialová orchidej. Národní strom je Guanacaste (Enterolobium cyclocarpum), tropický strom z rodu ušatec a čeledě bobovitých. Národní pták je Drozd hnědý (Turdus grayi), říká se mu zde yigüirro. V roce 1821 se Kostarika připojila k dalším zemím Střední Ameriky v prohlášení nezávislosti na Španělsku. Po krátké občanské válce roku 1823 se země nakrátko stala součástí Středoamerické konfederace a později v roce 1838 vyhlásila samostatnost.

národní květina
národní květina

Banánová republika Kostarika

Po 2. světové válce se díky nové vládě v čele s komunistickou stranou a prezidentem Rafaelem Angelem Calderónem Guardíou podařilo prosadit reformy v oblasti sociální politiky v zemi, které zaručují minimální mzdu, zákony na ochranu pracujících, bezplatné zdravotnictví a levné bydlení. Tento stav trvá dodnes. Jeho nástupce, prezident José Figuerez Ferre, zavedl daně, volební právo pro ženy a především zrušil armádu v roce 1949. Tento krok provedl pravděpodobně z ryze pragmatických důvodů, aby jej armádní činitelé nemohli svrhnout z prezidentského křesla a způsobit tak v zemi chaos. Zlomem v historii Kostariky byla výstavba nové železnice spojující San José a Limón, která započala v roce 1871. Později se podél železnice začaly vysazovat banány a díky otevřeným trhům do celého světa se banány, čtvrtá nejvíce konzumovaná plodina na světě, začaly vyvážet.

Banánová republika
Banánová republika

Kostarika se stala jednou z nejúspěšnějších „banánových republik“. Je ale nechvalně známá také tím, že používá nejvíce pesticidů na světě. Slunce na Kostarice vychází a zapadá po celý rok ve stejnou dobu kvůli těsné blízkosti rovníku. Zemi se též říká Švýcarsko Střední Ameriky. Každopádně, mohu potvrdit, že ceny za vstupy do parků, dopravu a jídlo v restauraci nám opravdu Švýcarsko připomínalo. Všudypřítomní Američané, americká angličtina a majitelé hotelů z Ameriky, platby dolary, striktní zákaz kouření, to vše svědčilo o obrovském vlivu USA. Kostarika má nádhernou přírodu, nezajímavou architekturu, téměř žádné památky z předkolumbovského období a v porovnání třeba s Guatemalou, ztratila kouzlo své původní kultury. Popravdě, pokud jsou Kostaričané potomky Španělů, Němců, Švýcarů a Italů a považují se za bílé obyvatele, není se čemu divit. Sami sebe nazývají ticos, Tico je zkratka pro Hermanitico “malý bratříček”, což mi připadá docela trefné.

na konec cestopisu

na začátek cestopisu

Dana Dajdulka
Dana Dajdulka

Více jak 15 let se pro mě stalo cestování drogou. Za tu dobu jsem mimo Evropu navštívila USA, Nový Zéland, Thajsko, Kambodžu, Velikonoční Ostrovy... poslední roky se mou láskou stala Jižní Amerika. Každá další cesta je pro mne nejenom výzvou, ale také uskutečněnými sny poznat místa , které tak dobře znám z knih a cestopisů.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

komentářů