V jeden červencový pátek ráno v 8 hodin byl odjezd účastnic zájezdu (celkem nás bylo 5 holek) z Trutnova. Jely jsme Renaultem Espace, takže místa jsme měly všechny dost. Jely jsme přes Polsko, víc než polovinu cesty po dálnici, a cesta nám tak celkem rychle utíkala. Počasí moc slibně nevypadalo, hned na dálnici nás chytl pěkný liják. Naštěstí jsme tím projely a v Krakově na nás čekal pěkný slunečný den.
Jako první chtěla stavět Denisa s tím, že potřebuje na záchod. Pak si ale dala svačinku a hlásila, že už nepotřebuje, protože se jí to asi „vsáklo“ do housky. Po cestě jsme se tedy stavily jen jednou na kafe a libovaly jsme si, že jsme konečně vyrazily do země, kde si to můžeme dovolit. Minulý rok v Kodani to bylo tak drahé, že jsme ani na to kafe nemohly.
Cestou nás pobavila Petra svým telefonováním. Měla nějaký rozbitý mobil, který se pokoušela zprovoznit. Zkoušela zavolat Denise, které však telefon nezvonil. Místo toho jsme slyšely Petru, jak říká: „Kam jsem se to dovolala? Do Polska? Aha, tak děkuji, nashledanou.“ Pak se zjistilo, že Petra neměla v telefonu nastavenou mezinárodní předvolbu.
V Krakově jsme chvíli bloudily, protože jsme hledaly hlídané parkoviště. Nechtěly jsme nechat auto někde stát 3 dny bez dozoru. Nakonec se nám podařilo najít místo nedaleko centra v ulici M. Kopernika (110 zlotých za 3 dny).
S kufry a taškami jsme vyrazily pěšky do hostelu, což naštěstí nebylo daleko. „Cracow hostel“ je přímo v centru města na Hlavním náměstí – Rynek Glówny. V hostelu jsme zaplatily druhou polovinu ceny ubytování – 65 zlotých (první polovinu jsme zaplatily předem) a ubytovaly se v pokoji pro šest. Na recepci nás uklidnili, že šestého člověka nám tam už nedají. Na pokoji byly 3 palandy, stůl, 2 židle a 1 skříň. WC a sprchy jsme měly hned za dveřmi. V horním patře byla kuchyňka a jídelna, kde jsme měly snídaně zdarma. Celkově se nám hostel moc líbil, resp. za tu cenu to bylo luxusní.
To nejlepší a zároveň nejhorší na našem pokoji byl výhled z okna, který byl přímo na Hlavní náměstí, takže jsme byly v centru všeho dění. Polovinu hlavních památek jsme tak měly jako na dlani. V noci už to tak úžasné nebylo. Restaurace, co byla pod okny našeho hostelu, měla otevřeno nonstop. Hluk z ní byl slyšet dlouho do noci a pak zase velmi brzy ráno. Už v 6 ráno tam seděl nějaký trouba a neskutečně řval.
Vzhledem k tomu, že Jana je zkušena lovkyně kešek, rozhodla se, že jich pár uloví. A nakonec nás do toho vtáhla všechny. Kešky jsou většinou ukryté krabičky, které se hledají pomocí GPS. My jsme musely vsadit na Google mapy, protože jsme GPS neměly. Díky mapě jsme věděly, že nejbližší keš je ve stromě přímo naproti oknům našeho hostelu. Chvíli po té, co jsme se ubytovaly, už jsme viděly z okna lidi, jak kešku hledají. Nejdřív jsme je pozorovaly a později už jsme mohly jít najisto. Byla to náhodička, protože to byli jediní hledači, kteří tam ten den před námi byli. První den se nám podařilo najít celkem 4 krabičky.
Naší první „turistickou“ zastávkou byla Radniční věž (Wieza ratuszova) přímo naproti našemu hostelu. Je to osamocený zbytek radnice ze 14. století, s výškou 70 m. Zaplatily jsme vstupné 7 zlotých a vyrazily jsme za výhledem, cestou vzhůru jsme shlédly malé výstavy v jednotlivých patrech věže. Výhled bohužel nebyl tak skvělý, jak jsme čekaly. Nahoře bylo možné se dívat ven jen malými zasklenými okénky, žádný venkovní vyhlídkový ochoz. Potom jsme hned vedle rychle obhlédly Sukiennici (obrovský palác ve stylu italské renesance tehdy i dnes plný malých krámků). Podrobnější prohlídku jsme si chtěly nechat na další den, kdy mělo pršet.
Další zastávka byla na druhém konci Hlavního náměstí – Kostel Panny Marie (Kosciol Mariacki) – vstupné 6 zlotých. Gotický kostel ze 14. století je moc pěkný. Zaujaly nás jeho dvě různě vysoké věže (81 a 67 metrů), prý je stavěli 2 znesváření bratři, kvůli bratrovraždě zůstala jedna věž nedokončená. Uvnitř kostela to bylo opravdu nádherné. Z vyšší věže jsme každou hodinu slyšely hejnala – je to jméno trubky. Podle pověsti trubač z věže varoval před vpádem Turků a ti ho zastřelili dřív, než stačil melodii dokončit. I dnes končí hudba náhle před koncem melodie. V průběhu dne bylo troubení zajímavé zpestření. Jenomže trubač troubil i celou noc každou hodinu, a to na všechny světové strany. V našem hostelu jsme ho slyšely opravdu skvěle.
Na chviličku jsme se podívaly do kostela sv. Barbory, obhlédly jsme Maly rynek. Taky jsme si prošly Floriánskou ulici, kde je spousta obchodů. Na konci jsme viděly chlapíka, který prodával ohromné množství moc pěkných obrázků. Potom jsme narazily na krásnou bránu a Barbakan – pozůstatek mohutných hradeb. Dovnitř jsme však nešly, všechno bylo vidět i přes bránu. Prošly jsme se přes pěkný městský park, kolem divadla a zpátky na Hlavní náměstí. Na náměstí Plac Szcepanski jsme viděly moc pěknou fontánu.
Poslední zastávkou byla Jagellonská univerzita – Collegium maius. Podle průvodce tam měly být komentované prohlídky, ale univerzita byla v rekonstrukci, takže se prohlídky nekonaly. Dostaly jsme se jenom na vstupní nádvoří. V budově univerzity byl obchod se suvenýry, kde některé z nás – matky kupovaly svým dětem princeznovské čelenky. Potrhlý prodavač si myslel, že jsme asi infantilní a že si to kupujeme pro sebe na nějakou večerní akci. Ptal se, jestli jde o loučení se svobodou.
Bylo teprve 6 hodin a my už jsme měly dnešní program splněný. Vyrazily jsme proto na večeři. Zajímavé bylo, že na spoustě restaurací byla nálepka „Recommended by Michelin“. Nějak se nám nezdálo, že by v Krakově mělo tolik restaurací michelinskou hvězdičku. Taky ceny neodpovídaly tomu, že by to měly být michelinské restaurace. Na večeři jsme šly do restaurace a pizzerie, která taky měla tu nálepku. Rozhodně nás nijak neohromila ani kvalita jídla, ani obsluha, ani prostředí. Byla to prostě průměrná restaurace. Bůhvíkde ty restaurace tu samolepku vzaly.
Večer jsme strávily v kavárně na Hlavním náměstí (kapučíno a pivo 21 zlotých). Ještě před tím jsme se ale znovu vrátily na náměstí Plac Szcepanski – byla už tma a fontána svítila a stříkala do rytmů hudby (něco jako naše Zpívající fontána na Výstavišti v Praze).
Spoluautor: Jana T.
Přidat komentář