Wieliczca, Osvětim Ráno jsme si sbalily věci a vyrazily do solného dolu ve Wieliczce. Z Krakova to bylo jenom 15 km. Našly jsme to bez problémů. Čekalo nás další místo zapsané v seznamu kulturních památek UNESCO.
V prostoru pokladen už čekaly davy lidí na lístky a začátek prohlídky. Všechno šlo naštěstí velmi rychle. Měly jsme štěstí, protože když jsme po skončení prohlídky odcházely, byly fronty mnohonásobně větší. Koupily jsme si lístky na anglickou prohlídku (65 zlotých na osobu), k tomu jsme zaplatily 10 zlotých za možnost fotit. Za chvíli už jsme šly do dolu. Prohlídku jsme začaly v 9:30 a trvala asi 2 hodiny.
Dostat se dolů do dolu nebylo jednoduché. Musely jsme sejít několik set dřevěných schodů. Souvislý had lidí na schodech se chvílemi zastavoval. To asi když slabší povahy nemohly dál a schodiště zablokovaly.
Průvodci bylo dobře rozumět a občas jsme něco pochytily i od polské výpravy, která šla před námi. V dole bylo opravdu narváno. Několikrát jsme musely čekat, než odešla výprava před námi. Nejhorší bylo, když jsme narazily na prohlídku italskou. Průvodkyně tak řvala, že jsme neslyšely našeho průvodce.
To nejhezčí na prohlídce byly různé sochy ze soli – králové, princezna, bojovníci, zbrojnoši, svatí, patroni a trpaslíci. Kdyby v těch chodbách horníci neudělali ty sochy, tak by to asi tolik zajímavé nebylo. Dověděly jsme se, co je která socha zač, viděly jsme důlní stroje i důlní kapli. Nejkrásnější a nejpůsobivější nás ale čekalo na konec – obrovský solný kostel – kaple svaté Kingy (Kunigundy, Kunhuty). V obrovské a nádherně osvícené prostoře byl oltář a na stěnách výjevy z bible. Vše vytesané ze soli. Na stropě bylo několik úžasných solných lustrů. Škoda, že se nedá popsat, jak krásné to bylo. V této kapli se dokonce pořádají koncerty a svatby. Pak nás dovedli ke konci prohlídky. Byla tam možnost nákupů a taky restaurace – vše pořád hluboko pod zemí. Penízky už došly, takže jsme tuhle část měly rychle za sebou.
Průvodce říkal, že až s prohlídkou skončíme, prostě půjdeme k turniketům, tam si nás někdo vyzvedne a dovede nás k výtahům. Stouply jsme si do fronty s nápisem individual tour elevator – nebo tak nějak. Musela se však stát nějaká chybka. Vedle byla fronta s nápisem guided tour a tam se čekalo na pokračování prohlídky další částí dolu, kterou jsme si my už nekoupily. Pracovník u turniketů otevřel oba turnikety zaráz a z obou skupin se stala skupina jedna, která vyrazila na guided tour do další části dolu. Mělo to trvat minimálně další hodinu. Po chvíli se začali ozývat lidé, hlavně Poláci, že chtějí k výtahu, ne na prohlídku. Šokovaná průvodkyně zjistila, že půlka její skupiny není vlastně její skupina. Nastal pořádný zmatek, až průvodkyně nakonec prohlásila, že nás dovede k výtahu, což taky následně udělala.
Výtah šokoval pro změnu nás. Myslely jsme si, že když chodí do solného dolu tolik lidí, bude na konci nějaký velmi moderní obrovský výtah. Všechno však bylo jinak. Se shora se šílenou rychlostí přiřítila maličká zamřížovaná kabinka, kterou tady jezdili horníci určitě už před 100 lety. Kabinka se snažila zastavit a přitom se houpala nahoru a dolů jako velké kovové jo-jo. Kabinka byla maličká, ale nacpali nás tam tolik, že ani nešlo zavřít dvířka. Pak se kabina díky bohu rozjela.
Z Wieliczky jsme vyrazily do Osvětimi. Cesta do Osvětimi se nám bohužel dost protáhla. Při nájezdu na dálnici jsme podlehly chybnému značení a jely jsme opačným směrem. Dálnice byla nová, navigace ji neměla v paměti, a tak nám neřekla, že jedeme úplně jinam. Zajely jsme si asi 20 km tam a 20 km zpět. Při zpáteční cestě jsme na té hloupé křižovatce odbočily na druhou stranu a už to bylo v pohodě. Jenom jsme si to pak ještě o něco prodloužily zajížďkou přes centrum Krakova.
V Osvětimi jsme si opět koupily anglickou prohlídku. Nějakou dobu jsme musely na začátek čekat. Všude kolem nás byly neuvěřitelné davy lidí. I naši anglickou skupinu museli rozdělit na 2 poloviny, protože nás bylo na jednoho průvodce moc.
Líbilo se nám, jak to měli v Osvětimi vyřešené s tím, aby všichni slyšeli průvodkyni. Každý z nás dostal sluchátka, průvodkyně nám řekla, který si máme naladit kanál, a potom jsme ji bez problémů slyšeli, i když byla několik desítek metrů od nás. Slyšeli jsme ji, i když ona stála venku před budovou a my jsme byli uvnitř. Průvodkyně byla opravdu dobrá a hodně toho věděla.
Od začátku prohlídky pršelo, takže jsme museli chodit s deštníky. Déšť dodával místu pochmurnou atmosféru. Prohlídka trvala asi 4 hodiny, ale dlouhé nebo nudné se nám to nezdálo. Bylo to naopak velmi působivé a samozřejmě dost smutné a depresivní. První část prohlídky byla přímo v koncentračním táboře Osvětim. Prošli jsme bránou se známým nápisem „Arbeit macht frei“. Viděli jsme důkladné ploty s ostnatým drátem, aby nikdo nemohl utéct. Hlavně jsme však procházeli jednotlivé baráky, ve kterých bydleli a byli týráni a vražděni Židé. Viděli jsme obrovské množství věcí, které byly zabaveny Židům, např. boty, kartáče na boty, ale taky vlasy. Průvodkyně nám detailně líčila, co se v jednotlivých barácích dělo. Bylo to opravdu děsivé.
Druhá a kratší část prohlídky byla v koncentračním táboře Březinka (Birkenau). Z Osvětimi tam jezdil zdarma muzejní autobus. Z naší velké skupiny se nás tam přesunulo asi jenom 10. Zbytku pravděpodobně stačila předchozí 3-hodinová prohlídka. Březinka na nás působila ještě děsivěji než Osvětim. Viděli jsme, na jaké obrovské ploše stály baráky, kolik lidí tam trpělo… V několika málo zachovalých barácích nám průvodkyně líčila, v jakých otřesných podmínkách tam lidé žili. Viděli jsme taky typickou bránu, která je známá např. z filmu Schindlerův seznam. Prošli jsme si přes vlakové nástupiště, na kterém Němci rozhodovali o životě a smrti lidí z transportů. Nakonec jsme došli k rozvalinám plynových komor. Kousek od nich byl pomník všem lidem, kteří tam zemřeli. Je až děsivé, kolik jich bylo a jaká to byla mašinérie.
Pak jsme jeli autobusem zpátky do Osvětimi k autu. Čekalo nás tam ale velké překvapení. Vjezd na parkoviště byl zahrazen mříží a zamčený. Co dělat? Naštěstí se nám podařilo protáhnout se skulinou vedle mříže. Rozhodly jsme se, že půjdeme k autu a pak zkusíme objet celé obrovské parkoviště, jestli tam není ještě nějaký výjezd. Hned za námi přišli nějací Asiaté a ti prostě bezradně stáli u mříže a volali haló, haló. Nevím, jestli se tam někoho dočkali. Nám se podařilo hned na první pokus najít jiný výjezd z parkoviště. Pak už jsme vyrazili zpátky do Trutnova, kam jsme dojely ve 22 hodin.
Spoluautor: Jana T.
Přidat komentář