Cukrová třtina i drahé kameny

Barma (Myanmar) nás uchvátila všemi smysly. Usměvaví lidé, zabílené tváře a obličeje i mizející kultury, barevné oblečení i kroje, pagody, krajina – hory i moře, živoucí řeky, rýžová pole, vozy tažené buvoly, opravdoví i falešní rybáři,  řemesla, trhy – jídlo, květiny, ryby. Negativa se také najdou, jsou to davy turistů i předražené hotely a služby a také politický systém, který stále nedává šanci všem. A i když se v  myšlenkách vracím k Pavoučím ženám ve státe Chin a nedělá mi dobře na duši, že žijí v „rezervacích“, stejně jako tolik diskutované horské kmeny v některých částech Asie. Nemohu také nevidět novou vlnu etnického násilí, kdy každý týden překračují hranici do Bangladéše tisíce rohinžských uprchlíků. Země sousedí s Bangladéší, Indií, Čínou, Laosem a Thajskem.

Přesto být na chvíli v této zemi je /zatím/ pro nás Evropany krásným návratem do „lidské“ minulosti. Není to včera, co jsme se z Barmy vrátili, přesto obraz zůstává. Nezapomenutelné plavby po myanmarských řekách / Iravádí, Lay Myo/ trek  /i když krátký Kalaw/ v  horách Myanmaru, jízda autobusem i přelety vrtulovým letadlem nad asijským drahokamem. Skvělé jídlo a hlavně barmská dobrosrdečnost a smích. Když v této zemi strávíte měsíc, tak jako my, zadře se vám pod kůži i do srdce. Popsat všechny krásy a památky Barmy, ani všechen um a řemesla nejde a tak ještě aspoň několik postřehů, které nebyly popsány v předešlých článcích.

Cukrová třtina

Na pole s přilehlou výrobnou cukrové třtiny přicházíme náhodně. Usměvaví Barmánci nás zvou na malou prohlídku i ochutnávku sladké vody. Pod bambusovým přístřeškem je několik pracovníků, kteří mají zpracování na starosti. Část z nich láduje suché stébla do lisu, další z vylisované šťávy ve velkých kotlích vyrábějí cukr.   Rostlina dosahuje výšky až 6 metrů  a tloušťky až  5 cm.. Při cestování po Barmě na ni narazíte často. Já si nejdříve myslela, že je to nějaký druh vysokých trav s bílým květenstvím, která se na březích často ohýbala ve větru.

Trhy a výrobci domácích banánových chipsů a dalších pochutin

Trhy, kterých jsme na cestě po Myanmaru navštívili několik, to je také zážitek. Už, když Barmánci jdou na trh je to přehlídka barev a zboží. Na trhu seženete téměř vše. Od jídla, drůbeže, ryb až po tu nejkrásnější zeleninu, ovoce, květiny, nářadí, domácí potřeby a oblečení.

V některých vesnicích jsme měli možnost pozorovat domácí výrobu různých pochutin, zeleninových chipsů, křupavých chlebíčků. Výroby se účastnili všichni členové rodiny včetně dětí.Vyrobené produkty  všech možných barev a druhů potom suší na velkých sítech. Výrobky se pak dovážejí do obchůdků i velkých obchodů ve městech.

Kovotepci, stříbrotepci a šperky, drahé kameny,  kameníci

Um zdejších řemeslníků je obdivuhodný. Řemeslníci často patří k chudým vrstvám obyvatelstva a za své výkony jsou velmi málo placeni. Smutný je pohled, když vidíte  klečet kluky a holky u kamenného Buddhy se sbíječkami a zaprášenými obličeji. Ač velmi chudá Barma, patří k zemím s největšími nalezišti jadeitů a nefritů na světě.

Výroba stavebních materiálů a cihel

I výroba cihel byla nezapomenutelným zážitkem, který na nás čekal při jedné z vycházek v okolí Mrauk-U. Je zde  „polní“ cihelna. Jdeme až k cihelně, pracují tu muži, chlapci a dívky. Velmi mladé dívky a někteří klučinové nejsou Barmánci, ale jsou to děti z Bangladéše. Děti říkám proto, že to tak je. Holky se zubí od ucha k uchu, když je fotíme. Chlapi je navádějí ať si řeknou o dolary.

Kameny, rybáři a další řemesla

Na březích řeky Layo Myo jsme měli možnost chvíli být přítomni  u velice těžké práci, kde opět parta dívek a kluků ručně kutala a nakládala na loď kámen, který  je stavebním materiálem, který se pak rozváží dále. Mimo již zaznamenaných řemesel, jako je výroba látek, deštníků, klobouků a cigár,  plovoucích zahrad,  jsme viděli rybáře při lovu na řece, jezeře i na moři. Měli jsme několikrát možnost plout na lodi a pozorovat čilý ruch kolem, kdy vás míjejí obrovské lodi naložené dřevem, rýží, dřevem, být u toho, když kluci opravují kola motorky i povozy, je toho tolik, co už ani neumím pojmenovat a jsem ráda, že jsem to mohla vidět a zažít.