• Menu
  • Menu

Odfouknuté do Polska – Krkonoše 2

Domů » Všechny destinace » Česká republika » Královéhradecký kraj » Odfouknuté do Polska – Krkonoše 2

Boty v sauně

Anička usnula, já pokračuji ve čtení časopisu. Venku hraje větrná symfonie, která profukuje i k nám “na půdu”. V díře ve stropu tancuje do větru veliká pavučina. V 7:45 zvoní nastavený budík (dnes už asi po třetí). Oknem pozorujeme oranžovou postavu, která se komicky blíží k chatě. Oblékáme teplé vrstvy, steleme postele (vracíme půjčené polštáře z okolních postelí) a míříme k recepci. Recepční nevěřícně kroutí hlavou a podává nám pár bot. Smějeme se, jemu to moc vtipné nepřijde.

Anička
Anička

Směr Sněžka

Východ slunce už sice nestihneme, ale je krásně, takže nám to nevadí a tak vyrážíme směr Sněžka! Po prvních pár krocích jsme pochopily tu podivnou chůzi. Vítr je velice silný, a tak občas změní trajektorii našich kroků. Naštěstí nám většinu času fouká do zad, a tak nás trošku popohání. Počasí se rychle střídá. Mlha přichází a zase odchází během několika málo vteřin. Sluníčko ale svítí a vždy když mlha odejde, objevují se kolem nás krásné zasněžené hory. Jdeme po cestě, kterou ze všech stran obklopují kleče. Sníh je namrzlý, takže se naštěstí neboříme. Pokračujeme dál až na rozcestí před chatu Dom Slaski Schronisko. A tady to všechno začíná…

Já

Odfouknuté do Polska

Stačilo udělat krok na místo, které už nebylo v závětří vedlejšího kopce, a vítr vás tlačí na polskou stranu. Vzhledem k tomu, že je cesta pokryta převážně ledemm je skoro nemožné udržet se na nohou. Naštěstí tu jsou záchytné body – cedule, koš a tyče, díky nimž se dostáváme až k zábradlí na druhé straně kousek od chaty. Směrem od Sněžky se k nám přibližuje Polák, který je k zábradlí skoro přikovaný. Ptám se, jak to vypadá nahoře. Moc mu nerozumím… Velmi pomalu pokračujeme a v dálce vidíme dalšího člověka, který promýšlí jak překonat malý kousek cesty, kde není opora.
V polovině schodů vedoucích na Sněžku, kousek pod vyhlídkou vidíme skupinu asi 5 lidí. Velmi pomalu sestupují dolů. Volám na Aničku, ať zastaví u kamene kousek od nás. Zde čekáme na pána, který už překonal neoplocený úsek a opět se ptáme, jak to tam vypadá. Je vyřízený. Každý krok je poměrně náročný. Musíte se rukama odrazit od dřevěného plotu a pak udělat krok. Jakmile máte zvednutou jednu nohu, vítr vás opět přitlačí k tvrdému dřevu a vám nezbývá nic jiného, než se pokusit nějak ztlumit náraz.
Vzhledem k tomu, že nebezpečnou část už překonal, radostně, ale zároveň varovně básní o úžasném zážitku. Ptám se ho jestli někdo přišel z druhé strany, protože v našem plánu bylo vyběhnout Sněžku a pak druhou stranou přes Jelenku dojít po Cestě česko-polského přátelství až do Horní Malé Úpy, kde na nás bude kolem 14 h čekat odvoz… Odpovídá, že je to tam „stejný maso jako tady“. Okamžitě tedy měním plán a s Aničkou domlouváme, že se musíme dostat na chatu a tam vymyslíme co dál. Na Sněžku dneska rozhodně nepůjdeme.

Polská chata, naše záchrana
Polská chata, naše záchrana

Držíme se obě za hromosvod, který se nám zarývá do prstů

Pomalu se nám daří dostat zpátky na okraj plotu. Přijde mi, že vítr stále zesiluje. Na zádech mám těžký batoh a při každém kroku, poté co zafouká vítr, mi batoh naráží na ruku, kterou tlumím nárazy. Anička je drobnější a lehčí než já, takže má s pohybem ještě větší problémy. Naštěstí máme na botách nesmeky, které nám alespoň trochu pomáhají udržet se na zemi. Vyčkáváme na momenty, kdy vítr na okamžik zmírní. Domlouváme postup. Musíme nejprve doběhnout k nedalekému sloupu. Strkám Aničku, aby měla větší rychlost. Obloukem se dostává ke sloupu. Pevně ho objímá rukama. Chvilku čekám, pak přiskočím k ní. V několika vlnách větru mám pocit, že nás opravdu brzy odfoukne někam dolů z polského srázu. Vysvětluji Aničce, že se musíme dostat k chatě, kde by nás vítr měl teoreticky “přimáčknout“ k chatě, tudíž bychom měly být v bezpečí. Ukazuji jí, jak má běžet a ve vhodnou chvíli ji opět strkám proti větru. Obloukem se dostává až k chatě, kde pozoruji, že v praxi moje teorie nevyšla. Anička se přidržuje za roubení chaty. Mávám na ni, ať na mě počká. Otáčím se na pána, který stále zápasí s větrem a vyčkává na rohu plotu. Přiskakuji k němu a nabízím mu, že mu půjčím nesmeky. Má totiž úplně hladkou podrážku. Děkuje, ale prý to zvládne. Znovu tedy přebíhám k sloupu a ve chvíli kdy nefouká, přebíhám za Aničkou.

Sněžka a opěrný plot
Sněžka a opěrný plot

Když jsme přicházely od Luční boudy, viděla jsem někoho zaběhnout za roh, a tak doufám, že je tam vchod (toho, že je vchod na druhé straně a že jsou uvnitř lidi, jsem si nevšimla).
Vítr tu snad nabírá ještě větší sílu. Držíme se obě za hromosvod, který se nám zarývá do prstů. Nakukuji za roh, ale vidím jen rozpadlý plot. Na jednom okně je mříž a tak se jí chvilku držíme. Napadá mě přeběhnout do rohu, kde se láme tvar chaty v „L“. Tady tolik nefouká a nemusíme se držet. Anička tu zůstává, já se jdu podívat do oken, jestli tam někdo není. Naštěstí mě zrovna uviděl jeden z polských dělníků. Klepu na okno a ptám se ho, kudy se dostanu dovnitř. Ukazuje na místo, kde jsme viděly zaběhnout onoho člověka. Vracím se k Aničce a jdeme znovu k hromosvodu. Pevně se držím a koukám přes roh budovy, jak to tam vypadá. Musíme rychle proběhnout a vylézt na stupínek, pak už jsou tam dveře. Běžím první a hned za mnou jde Anička.

Z oken pozorujeme těch pár lidí venku, kteří zoufale plápolají ve vichru

Ufff! Dveře tu opravdu jsou. A otevřené! Vcházíme do rozestavěného prostoru polské chaty. Nejspíše zde probíhá velká rekonstrukce. Anička mi oznamuje, že na druhé straně viděla lidi a hlavní vchod. Nevadí, hlavně že už jsme uvnitř. Procházíme budovou na druhou stranu až do restaurace. Je tu několik lidí, kteří se stejně jako my schovali před tím šíleným vichrem. Objednáváme si čaj, naštěstí můžeme platit v českých korunách. Sedáme si k oknu. Hned k nám přibíhá polský mladík a prosí nás, abychom si přesedly dál od okna. Pár minut potom vidíme proč. Vítr silně buší do oken a bere s sebou i ledový kus, který ve velké rychlosti naráží do skla. Dveře jsou zabarikádované dřevěnou deskou a zevnitř podepřené lavicí. Z oken pozorujeme těch pár lidí venku, kteří zoufale plápolají ve vichru.

Polská chata
Polská chata

Parta kterou jsme zahlédly u vyhlídky už také dorazila. Tři kluci a dvě holky. Kluci vypadají jako horalové. Jedna z dívek je v šoku a úplně vysílená brečí na rameni svého přítele. Utišuje ji a pak svým kamarádům oznamuje, že naštěstí přišel jen o čepici. My s Aničkou v klidu popíjíme čaj a cpeme se sušenkama. Koukáme na počasí na internetu, ale nikde nic. Všude píšou, že má být krásně a lehký jihozápadní vítr. Aha, asi ne… Sedíme tu asi hodinu a promýšlíme co dál. Jeden pár přiběhl z Luční boudy, a tak se ptáme, jestli se tam vítr taky nezhoršil. Sdělují nám, že ne, že až od té chaty, kde cesta není v závětří. A tak se oblékáme, nandáváme batohy a procházíme budovu k zadnímu vchodu.

Cesta česko-polského přátelství
Cesta česko-polského přátelství

Stačí přeběhnout jen malý kousek, pak už budeme v závětří. Sprintujme a úsek úspěšně zdoláváme. Jsme zachráněny! I když je vítr silný, už se v pohodě držíme na nohou a teď už zase v klidu pokračujeme zpět na Luční boudu. U chaty voláme rodině, že jsme v pořádku a babičce, že pro nás má přijet do Pece a ne do Úpy. Pak už jen sestupujeme stejnou cestou jako předchozí den. Dolů do Pece, kde na nás čeká odvoz. Cestou do Prahy se ještě stavujeme na oběd v Čisté v restauraci U Červinků. Mňam! A pak hurá domů!

Doma se díváme na záznamy z anemometru, které ukazují, že vítr dosahoval rychlosti více, než 120 km/h.

Foto: Sára Schlitzová a Anna Čechová

Předchozí den

Sára Schlitzová
Sára Schlitzová

Jsem studentkou Zahradní a krajinné architektury na ČZU v Praze. Za cestovatelku a dobrodruha se považuji již od chvíle, kdy mě starší sestra na půli cesty poslala samotnou do školky. Kromě cestování a fotografování (amatérské), ráda trávím čas s přáteli. Od malička se věnuji sportům a hře na housle. Taky ráda vyrazím za kulturou (divadlo, výstavy, kino).

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *