Z Cabaña d´Angllos do Refugio De Pescadores
Budím se hrozně brzy. Nechci nikoho vzbudit, tak se snažím ještě usnout, ale nejde to. Konečně se začíná ze spacáku soukat můj soused, tak vstávám taky (už to nebude jen na mě). Je celkem zima.
Nutela ve skle
Do deníku si zapisuji poznámky o našich spolubydlících: Angličanka cestuje všude se svým přítelem, který je o hlavu menší než ona a má asi tak 30 kg i se svým malinkým batůžkem. Ona naopak táhne batoh třikrát větší, než je ona sama, ve kterém nese snad úplně všechno. Jsou vegetariáni a jen 20 kg jejího batohu je jídlo -zelenina, tortilly, sýry, nutela (ve skle!!!), … A k tomu nese i všechno další vybavení. Vypráví nám o šílených abstinenčních stavech svého přítele, který je závislý na kávě (vypije jich asi 12 za den – nese mu mletou kávu a mokka konvičku), o tom jak prošla Indii, Himaláje, a spoustu dalších zemí. Němec, mladý kluk, zrovna dostudoval inženýra. Jede do Barcelony za přítelkyní a pak spolu jedou na 10 dní na Sardínii. A pak je tu Švýcarka – bláznivá, ukecaná cestovatelka, celá oblečená ve značce Quechua, která všude kde spí bere co najde (konzervy, zápalky, pytlíkové polévky, koření,… ). Od Ifči vysomrovala tabák a od Angličanky horkou čokoládu.
Nádherný suchopýr
Když už jsou všichni vzhůru, jdeme si uvařit snídani. Čaj, houbovou a rajskou polévku a pak to všechno mícháme ještě s cappuccinem od Dolores. Zatímco snídáme, všichni balí, loučí se a pomalu začínají sestupovat dolů do údolí. Když už máme také zabaleno, poklízíme, zavíráme dveře a pomalu začínáme stoupat vzhůru po GR 11 do sedla Collada de lod Ibones. Hned za cabaňou míjíme jezero Estany del Mig. Brzy se dostáváme k jezeru Estany Cap de Anglios, kde potkáváme dva Němce. Společně obdivujeme nádhernou podívanou. V průzračné vodě se odráží vrcholky hor a modré nebe a nad tím vším spolu s mraky v lehkém větru tančí bílé chomáčky suchopýru. Kousek výš jsou prý i krásní pstruzi! Ptáme se jak to, že jsou tu tak brzy. Říkají nám, že před chvilkou vyrazili z nějaké nové refugi, která je hned za sedlem, kde byli ubytovaní za supr cenu. O té jsme nevěděly, tak se necháme překvapit! Ještě nám oznamují, že jdou z Benasque (kam my míříme) a že se tam dá sehnat hotel za 35 €.
Vesmírná stanice a měsíční krajina
Loučíme se a stoupáme dál do sedla. Zatím se jde celkem dobře, ale je hrozné horko. V sedle Ifča zjišťuje, že jí v mapě chybí celá nová trasa – a já, že máme starou mapu… Nová Refugio Cap de Llauset je přímo pod námi, asi 15 minut chůze. Ze shora vypadá jako nějaká vesmírná stanice. Všude kolem jsou šutry a skály a do toho se odráží její plechová konstrukce.
Jak se blížíme, údolím se line melodie. U chaty na lavičce sedí paní, hraje na kytaru a zpívá. Kupujeme horkou čokoládu, cookies a Coca-Colu. Ifča si do mapy zakresluje novinky…
Sešly jsme o údolí dřív
Balíme a scházíme vlevo dolů do údolí. Za chvilku se pod námi objevuje obří přehrada Embalse de Llauset. Zastavuju u rozcestníku. Cedule, která by měla značit tam ale není, asi je urvaná. No nic, cestu vidím, tak pokračuju dál. Za chvilku na mě volá Ifča, že jdeme blbě. Sešly jsme o údolí dřív. Každopádně po prohlédnutí mapy zjišťujeme, že je to takhle vlastně asi lepší. Cesta stoupá mírněji a hlavně se nemusíme vracet! Původně jsme chtěly nechat na cestě pod Vallibiernou batohy, „vyběhnout“ na vrchol a zase se vrátit, takhle to hezky přejdeme všechno rovnou, i když s batohem.
Sopečná krajina
Údolím se stoupá příjemně, alespoň tedy ze začátku to není takový krpál. Krajina je tu zase úplně jiná, vypadá to tu jako sopka. Suťoviskem prokukují menší plochy nažloutlé trávy, sem tam se objeví pole rezavých šutrů, které připomínají tekoucí lávu.
Po pravé straně nás obklopuje masiv který končí vrcholkem Tuca de Vallibierna o de Culebres (3059 m n.m.), kam míříme, a na druhé straně masiv s několika vrcholky, který je zároveň hraničním pásmem parku Parque Natural Posets-Maladeta..
Stoupání do sedla Cuello de Llauset
Pokračujeme po pěšině podél celkem vymletého koryta řeky Rio Llauset. Pak začíná prudké stoupání do sedla Cuello de Llauset. Sklon je čím dál tím horší, ale šutry překvapivě pěkně zaráží každý krok. Traversujeme levou stranou po pěkně vyšlapané cestě. Potkáváme maminku s dcerou a další dva páry s dětmi. Oznamují Ifče, že se dá z Tuca de Lasiva Bulebras (3053 m n.m.) na Tuca de Vallibierna o de Culebres jít i lehčí cestou, než má Ifča v plánu. Mezi těmito vrcholky je známe Pas del Cavall, po kterém se dá sedavým způsobem (jako na koni) dostat z jedné strany na druhou.
Posledních pár desítek metrů je nejnáročnějších, ale máme podporu! Ze shora nám fandí 2 páni se syny. Pán dělá, jako že mi pomáhá lanem. Sice už nemůžu skoro dýchat, ale hraju s ním a posledních pár kroků nahoru vybíhám! Jsme v sedle Cuello de Llauset a ihned shazujeme náklad. Ifča si s nima chvilku povídá a zjišťuje, kde můžeme pod vrcholkem nechat batohy, a že cesta nahoru je ze sedla asi půl hodiny. Děkujeme za rady, loučíme se a šlapeme dál.
Jsou tu nádherné výhledy. Neuvěřitelně nádherná, krásně strukturovaná, barevná krajina všude kolem.
Tuca de Lasiva Bulebras
Batohy necháváme zaklíněné pod kameny a jen s hůlkama a foťákama pokračujeme k vrcholu. Nahoře zjišťujeme, že jsme teprve v sedle Cuello de Culebres, kde jsme měly nechat ty batohy. Ale je to vlastně jedno, na lehko se jde stejně lépe. Na vrchol už je to jen kousek. Cesta je příjemná, všude je se čeho chytit a nemám tu ani závratě.
Pas del Cavall
Jsme nahoře! Ifča okamžitě míří k Pas del Cavall. Já jdu za ní, ale když vidím, co bych musela překonat, rozhodně na Vallibiernu nejdu! Je to jen kousek, ale na obě strany je prudký, pro mě skoro až kolmý, sráz dolů. Jen z toho pohledu se mi začíná motat hlava. Usedám mezi šutry a dívám se, jak se Ifča blíží k té šílenosti. Když se sune po hraně nad srázem, je mi hrozně. Mám strach. Vím, že je zkušená a šikovná a že to je určitě pohoda, ale co kdyby spadla, co bych dělala?
Během toho, co se snažím pořídit nějaký fotky a přemýšlím nad vším možným, Ifča už je na druhé straně! Paráda, zvládla to!
Rychle vybíhá na vrchol, pořizuje fotky a povídá s nějakým klučinou, který zrovna přišel z druhé strany. Já mezitím stále sedím mezi šutrama a pozoruji výhledy do okolí. V dálce přede mnou vidím krásný ledovec, někde tam by mělo být Pico de Aneto (3404 m n.m.) – nejvyšší hora Španělska, na kterou bysme měly jít zítra, nebo pozítří. Fouká studený vítr. Začíná mi být docela zima.
Neuvěřitelná podívaná
Při návratu Ifči mám stejné nervy, jako před tím. Naštěstí už je u mě. Vracíme se pomalu dolů k batohům. Výhledy jsou opět nádherné. Teď je krásně vidět, jak je každé údolí úplně jiné. Fotím a najednou si všímám zvláštní struktury daleko v údolí. Rozvětvená, tenoučká síť, nebo bílé kořínky se pomaloučku rozlévají dolů do údolí. Nechápu, co to je. S okolní kamennou krajinou, sem tam zbarvenou do oranžových, žlutých a mechových barev to ale vypadá úžasně! Přibližuji si to ve foťáku, když zjišťuji, že je to stádo ovcí! Opravdu nádhera!
Pokračujeme dolů sutí. Brzy se zase začínají ozývat kolena. Zase jdu jak důchodce. Rozhodně teda ne jako místní důchodce, ten by to seběhl rychleji, než Ifča.
Svišť
Všude kolem je hodně nor. Když konečně vidíme jednoho sviště blízko nás, sedáme nad noru s čokoškou a čekáme, jestli vyleze. Dlouho se nic neděje, tak na něj kašlem a pokračujeme dál. U vodopádu doplňujeme vodu a zobeme sladké borůvky. Je jich tu plno! Ifča mi dává asi desetiminutový náskok – celou dobu se cpe borůvkama.
Opět jdeme vlastní cestou
Teď už by cesta měla pomalu klesat k bivaku, ale my samozřejmě nějakým záhadným způsobem ztrácíme cestu. Co se dá dělat, prostě jdeme dál dolů. Po chvíli klesání to vypadá, že jsme buď narazily na nějakou starou cestu, nebo nějakou kravskou (všude jsou lejna).
Narážíme na kamenný přístřešek s dřevěnou střechou. Když Ifča vidí, jak se belhám, uvažuje o přespání tady, ale je ještě brzy a bivak by neměl být daleko, tak nakonec pokračujeme dál.
ČZU na Refugio De Pescadores
Občas vidím nějakého mužíka, tak to vypadá, že jdeme asi dobře. Hned co jsme přebrodily řeku, narážíme na správnou cestu – část GR11. Fakt netuším, kde jsme udělaly chybu… Hned za rohem je náš dnešní nocleh – Refugio De Pescadores!
Ve dveřích sedí nějaká holka – rozervané, páskou slepené sandále, špinavé nohy, rozcuchané vlasy, … Vlastně nechápu co je na tom tak divného, vždyť nejspíš vypadám stejně. Zdravíme a jdeme omrknout, jak to vypadá uvnitř. Paráda, je tu celkem čisto. Dvoupatrové letiště, krb a dřevěný stůl s lavicemi. Na stěnách jsou různé vzkazy a obrázek hor. Koukáme se ven velkými prosklenými okny, je celkem oblačno. Vyndáváme věci a přezouváme se do sandálů.
Dáváme se do řeči s holčinou (jméno si nepamatuju). Zjišťujeme, že je z Anglie a že přijela z Mexika. Studuje v Německu a až skončí svoji Španělskou cestu, jede do prahy dodělat si semestr na ČZU! To je zase náhoda, dokonce je na i stejné katedře, jako já! Studuji Zahradní a krajinářskou architekturu a Ifča tam vystudovala inženýra na ekonomce. Dávám jí kontakt, že až tam bude ať se ozve, že zajdeme na pivo.
Vaříme čaj, čteme si, prohlížíme fotky a k tomu zobeme jerky a křížaly. Pak vaříme těstoviny s houbovou omáčkou, mňam! Dáváme čaj i naší spolubydlící, jejíž jméno si nepamatuju. Nabízím jí cukr – Ifča mě málem zabila: „Cokoli, ale cukrem se šetří, ten je důležitej!“
Fouká, leje a padají kroupy
Stále sledujeme oblohu, prý má zítra pršet a ve vyšších polohách i sněžit. Máme když tak další variantu, ale snad bude hezky.
Začíná se stmívat. Od „sopečné suti“ máme úplně černé nohy, tak se jdeme umýt do řeky. Čistíme si zuby a jdeme připravit spaní. Zalézáme do spacáčků a povídáme si.
V noci asi hodinu strašně fouká, leje a padají kroupy. Pak už prší jen trochu.
Dnes jsme ušly cca 10,5 km, nastoupaly 1015 metrů a sestoupaly 1264 metrů.
Přidat komentář