Cestopis Gruzie, Arménie 2
Tbilisi je jak všichni dobře víme hlavní město Gruzie. Má něco kolem 1,5mililnu obyvatel a s historickým centrem s lázněmi, hradem, spousout kostelíků, atd. určitě stojí za návštěvu. Centrum naštěstí není až tak velký, takže na návštěvu si myslim s přehledem stačí den.
Bus – směr hlavní železniční stanice
My se na letišti / Georgia Tbilisi Aiport/ ocitáme dost brzo ráno a dost mrtvý. Nejdřív squatujem asi 45 min. v koupelně a přebalujem batohy. Letiště je sice malý, ale je tu všechno – bankomaty, směnárny, infocentrum, půjčovna aut i Burger King a další občerstvení. Zatimco já měnim pár dolarů (předpokládali sme podstatně horší kurz než ve městě- nakonec to žádný velký rozdíl nebyl), Klárka se ptá v infocentru jak do města – prej bus nebo taxi (hahaha), jasně že bus, když hledáme zastávku, přiběhne k nám nějakej ožralej típek a dá mi pusu, koukám na něj jak puk a rychle uklízim do bezpečí autobusu. Nikdo to nepobral… jinak bus stojí 0,5 GEL (GEL= georgian lari- tzn. asi 5 Kč), jezdí každou hodinu (myslim, že od 7 do 22), je pomalý, přeplněný a končí na hlavní železniční stanici, tzn. přesně tam kam my potřebujem. Důvodů je víc- za 1. je tam úschovna zavazadel a za 2.chcem si koupit lístek na noční vlak do Jerevanu – na netu sme totiž četli, že často bývá plný a musí se rezervovat dopředu (ale asi to platí pro léto, ne duben). Máme kliku a lístky sou – jen se na pokladně nedá platit ani kartou, ani dolarama, tak první běžíme do směnárny, pak kupujem lístky za cca 43 GEL (cca proto, že místa nahoře sou o trošku levnější než ty dole) na vlak v 20:30 a necháváme batohy v úschovně= něco jako bouda nebo maringotka na nástupišti vlevo. Jeden batoh stojí 5 GEL. Pak už hurá do centra.
Centrum
Bohužel nějak nejsme schopný doptat se jaký maršutky (=místní malý autobusy) tam jezdí, tak na to kašlem a dem pěšky, cestou potkáváme super místňácký trhy se zeleninou a ovocem, masem, kořením, kávou…. a kdo ví čím ještě. Je to taková tepající směs barev, vůní a pokřikování prodávájích. Brzy zastavujem na čaj a kačapuri= místní specialita, placka z kynutého těsta, plněná sýrem, v některých turistických oblastech je nazývána Gruzinskou pizzou. Po „Emirates Party“ sme všichni docela „wasted“, tupě pijem čaj a snažíme se konverzovat, bohužel zjišťujem, že si nějak vůbec nerozumíme :-D…. Přemýšlíme, kolik sme tak mohli zabít mozkových buňěk….
Centrum nakonec nacházíme docela v pohodě, tipla bych, že tak po 30min čisté chůze. Je tu zajímavý kontrast mezi polorozbořenými budovami (někdy i kostely) a těmi krásně, nově opravenými. „Architeknonické skvosty“ typu padající balkón, podložený železnou konstrukcí nás uchvacují, jak svou originalitou, tak i „bezpečností“. V porovnání s tímto pak ty opravdové skvosty jako lázeňská část Abanotubani nebo katedrála Sioni, které jsou krásně opravené a udržované působí opravdu velmi kontrastně. Na druhou stranu přesně tyhle kontrasty jsou to, co se nám líbilo. Dá se tu jednoduště ztratit ve změti různorodých, trochu pošmourných uliček s podloženými balkony, padající omítkou a střechou z vlněných plechů nebo jít podle průvodce po top památkách za které by se nestydělo žádné evropské město. Zajímavým, ovšem také kontrastním oživením jsou pak různé moderní stavby jako Most Míru (mshvidobis khidi), nová koncertní hala, která připomíná skleněný tubus nebo prezidentský palác, které připomíná berlínský Reichstag.
My jako první nacházíme Náměstí Svobody s nějakým zlatým monumentem na vysokým sloupu, pak to berem různýma uličkama k řece Kura a Katedrále Sioni. Tak se asi v 14:30 ocitáme pod pevností u lázní v nejvíc turistické a drahé části města- a sme hladoví jak vlci 🙁 aspon kupujem chlazený pifka v místním krámku a zkoušíme najít nějaký fast food, kde by nám dali šašlik (místní specialita=kusy masa napíchaný na špízu a pečený nad ohňem) s sebou. Nakonec končíme v malé hospůdce v postranní ulici, kde nám připravují výborný salát, místní sýr a chleba, párky (ty sou stejný jak u nás, no a šašlik holt bude příště) a koštujem mletý jehněčí zabalený do zelenýho listu. Dokonce nás nechaj i vypít si ty koupený pifka. Tahle hostina nás stojí 30 GEL (teda asi 300 kč).
Pevnost Nirigala
Po obědě sme ještě víc „wasted“ než ráno, ale hecujem se a dem se juknout nahoru na pevnost Nariqala – tam to docela prolejzáme – kostelík, skály, vyhlídka i ohromná plechová socha polonahý paní s mečem. 🙂 Nazývá Kartiliis Deda, v překladu „matka Gruzie“. Zpátky dolů do parku přicházíme totálně mrtví- zabíráme lavičku a tak nějak na chvilku vytuháváme. Musíme se hnout nebo to tu zapíchnem navždy- jako poslední zastávku volíme Katedrálu nejsvětější trojice, která stojí na protějším břehu řeky.
Přecházímem most a míjíme kostel Metekhi se sochou krále Vakhtanga Gorgasalia, taky přecházíme pár silnic – co se tohoto týče, v Gruzii platí právo silnějšího, chodec na přechodu určitě nemá přednost a řidiči se obvykle ani neobtěžujou přibrzdit, tzn. přechází se tu fakt blbě. Na druhou stranu cestou potkáváme spoustu cukrárniček a kupujem různý dobroty na test – luxusní čokoládovou rolku, různý krémový zákusky a oříškový taštičky. Taky testujem placku, která je plněná fazolema, ale ta nám zas tolik nejede, protože sme mysleli, že je to maso :-). Když docházíme ke katedrále, zjišťujem, že je ohromná. Sice nová, ale je fakt hezká. Cestou zpátky ještě obdivujem, jak pán umě kutá z kamene sochu nějakýho svatýho.
Pivo z petky do půlitru
Pak už se jen odměňujem a usedáme v malé, příjemné hospůdce ke škopku točeného pifka. I když gruzínský styl točení piva =natočit pifko do petky a pak ho přelít do půlitru, nám zůstává záhadou dodnes.
Zpátky na nádraží už jedem maršutkou, ještě chvilku čekáme, dáváme kafe, ať tam nevytuhnem a pak jsou nám přidělený 3 vysněná lehátka ve vlaku, okamžitě je zabíráme a dem spát 🙂 Vysněná říše snů 🙂
Přidat komentář