• Menu
  • Menu

Muir Woods park a ústřicová farma, cestopis 4.

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Severní a Střední Amerika » USA » Muir Woods park a ústřicová farma, cestopis 4.

Na začátek cestopisu

Jak se nám nepodařilo pracovat, i když jsme opravdu chtěly a poslední dny s naší novou „rodinou“

18.7.2011 pondělí čas: dopoledne, místo: kdesi nad Pacifikem, konečně letíme. Hlavou nám probíhají myšlenky na události z posledních dvou dnů. Je těžké se smířit s myšlenkou, že první etapa naší cesty je nenávratně pryč. V Bolinas jsme nenechaly pouze snídani ve stylu „All you can eat.“, ale také několik úžasných lidí, kteří změnili naše představy o životě, přátelství a laskavosti vůči druhým lidem. Snad i proto jsme se rozhodly zůstat až do konce u našich nových přátel a obětovat tím další návštěvu města.Nakonec, San Francisco není těžké navštívit někdy v budoucnu. Také jsme chtěly pomoct Leae s dokončením její zahrady, což měla být náplň sobotního dne. Po snídani jsme se tak vydali do práce, která ovšem skončila dřív, než vůbec začala. Realizace zahrady totiž probíhala v rekreačním soukromém sektoru do kterého byl vjezd podmíněný otevřením závory, od které jsme ale neměli klíče. Daleko větší problém způsobila zdejší vyhláška, která pod pokutou 500$ zakazovala jakoukoli práci o víkendu. A tak jsme akorát naložili mulč, popojeli k jiné zahradě a tady mulč zase vysypali. Bylo nám líto, že po tom všem, co pro nás Lea udělala, jsme na oplátku my nemohly pomoci jí. Když jsme se dostali domů, už se nám nechtělo podniknout něco nového, a tak jsme celý den zevlili, hledali letenky a biofarmy na internetu. Odpoledne jsme přemohli naši lenost a šli se projít po Bolinas. Došli jsme až na pláž, kde jsme chvíli pobyli a pak vyrazili nakoupit víno k naší poslední slavnostní večeři. Během večera nás všichni přesvědčovali, že je naprostý nesmysl chtít přespat na letišti, když nás můžou v pondělí ráno odvézt autem. Dlouho jsme se nerozmýšlely a z poslední večeře se rázem stala předposlední. Leie přijela návštěva a tak jsme si poprvé za naši cestu vyzkoušely pravý couchsurfing v obývacím pokoji. Na druhý den jsme si naplánovali dva výlety. První směřoval do Muir Woods, kde rostou obrovské sekvoje. Druhý nás zase zavedl na ústřicovou farmu.

Jako obvykle jsme se vzbudily poměrně brzy na to, jak pozdě jsme šly spát. Naopak kluci vstali (jako obvykle) pozdě. Po snídani jsme se rozloučily s Leou a její kamarádkou, které vyrážely na svatbu s trpaslíky. Lea nás obdarovala knihou od slovinského geomantika a vlajkou „míru“, kterou měli kluci pověšenou několik let na dveřích od pokoje. Bylo to loučení doprovázené přívalem silných emocí. Poprvé jsme si uvědomily, že se nám bude opravdu stýskat.

Muir Woods National Monument

Do Muir Woods parku jsme přijeli po malém pikniku, který byl na místě s nádherným výhledem na okolní krajinu. Kluci nás přesvědčili, že když prostě projdeme okolo pokladny, že nemusíme plat a nikdo si toho nevšimne. Jako vždy, nastal i tentokrát megatrapas. Kluci samozřejmě prošli bez problémů, zato my… „Slečny! Haló, haló. Máte lístky?“ Zastavily jsme se.

Pak jsme se opět rozešly a tak za námi musel hlídač vystartovat rovnou ze své budky. Přesto, že jsme dělaly naprosto tupé výrazy a ještě jsme se u toho bavily česky, rudé jsme byly až na zadku. Společně s davy jsme tak vyrazili na procházku do míst, kde by člověk raději meditoval, než běžel společně s ostatními návštěvníky a soutěžil o nejlepší fotku. Cestou jsme alespoň nacvičovali naše všudypřítomné „wau“ na všechny zajímavosti v okolí. Po příjemné procházce následoval přejezd na ústřicovou farmu. Cestou jsme koupili víno a na farmě přidali 36 ústřic. Musím přiznat, že na rozdíl od ostatních jsem nebyla příliš nadšena chutí těchto živočichů. Tobi nám vysvětlil, že: „jíst ústřice je jako jíst oceán, cítíš tu chuť oceánu…“ Byla jsem ráda, že necítím zvratky, které se mi úspěšně podařilo zadržet. Ne, ústřice nebudou nikdy mé oblíbené jídlo.

tulení pozadí

Po pikniku jsme vyrazili nakoupit těsto na pizzu a jídlo a pití na párty., kterou jsme se rozhodli uspořádat. Cestou jsme navštívili českou restauraci, kterou založil Vladimír, český emigrant v roce 1960. prohodili jsme pár slov s jeho dcerou a vyrazili na cestu domů. Zbytek dne a noci nám zahalil mlžný alkoholový opar, ze kterého jsme se neprobrali ani během cesty na letiště, kam nás nakonec odvezl Bob. A jsme tu, PŘISTÁVÁME! Aloha Hawaii.

Cestopis následující den

Cestopis předchozí den

.

Andy

Ve 12. letech mě rodiče poslali samotnou do Kanady a USA. Poznamenalo mě to a tak jsem asi cestovatel. Hodně jsem od té doby viděla a poznala a hodně ještě poznat chci.Tak uvidíme !

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.