Polsky Hrebeň – Prielom – Zbojnická chata a Starý Smokovec Dnešní ráno nepatřilo mezi ta nejlepší. Po včerejší několikahodinové relaxaci ve vířivce a sauně jsem myslela, že nevylezu z postele. Všechny svaly na nohách mě bolely. Navíc mě začal bolet i kotník a představa, že si i dnes obuji pohorky, byla bez šance. Nejen já jsem měla nějaké zdravotní problémy. I...
Na Rysy s horskými vůdci Nevím, zda to bylo způsobeno vyšší nadmořskou výškou, nebo chrápáním okolních nocležníků, dnes jsem se moc dobře nevyspala. Po tradiční snídani ve stylu pohanková kaše, oříšky a zelený ječmen jsme se já a kluci odpojili od holek a horských vůdců (kteří už v 8:00 přicházeli k chatě) a vypravili se se všemi věcmi do Sedla Váhy. Sněhové pole...
Znovu Štrbské a Popradské Pleso a Chata pod Rysy Myslím, že jsme to ráno příliš neřešili vstávání. Konečně jsme se mohli vyspat, a tak doplnit energii nutnou k překonání dalšího dne putování. Na chatě pod Soliskom jsme si mohli objednat snídani. Já jsem si ovšem s sebou vzala mé tradiční jídlo: na pití zelený ječmen a na jídlo pohankovou kaši s agávovým sirupem...
Štrbské pleso, Bystré sedlo – Chata pod Soliskom Vysoké Tatry jsou (údajně) nejbližší „vyšší“ hory, do kterých se dá z České republiky dostat. Pohoří na hranici mezi Slovenskem a Polskem je ale hlavně pro mnohé horaly z generace mých rodičů srdcovou záležitostí. Zabalit batoh, odjet v pátek večer nočním vlakem do Popradu a odtud ranním vláčkem ke Štrbskému...
Protože sluníčko jsme už neviděli několik dlouhých dnů, rozhodli jsme si za ním udělat výlet do hor. Kolem desáté jsme autem vyrazili z Trutnova do Špindlerova Mlýna, kde jsme zaparkovali kousek pod Medvědínem. Bohužel autobus v 10.30 hod. na Špindlerovu Boudu, kam jsme chtěli pokračovat, nám ujel a další jel až o půl jedné, vrátili jsme se proto pěšky podél řeky do...
Je konec, konec barmského putování. Jedeme na letiště a a snažíme se ještě do sebe nasoukat poslední kousky této zajímavé země. Cesta na letiště trvá hodinu a já si přehrávám v hlavě film. Hlavní postavou je Barma, země tisíce pagod, země úsměvů. Vidím nádherné lidi, lidi těžce pracující, vidím typický mlžný opar vznášející se nad vesničkami i velkými městy, opar, ...
Adelboden na dohled, hurá do cíle. Dnes je snad první den, kdy jsem se vyspala dorůžova. Dokonce mi bylo v noci i teplo! Jinými slovy, poslední den a tak nikam nespěchám. Po snídani poprvé balím téměř suchý stan! „Že bych měla štěstí na počasí alespoň poslední den výpravy?“ pomyslím si, ale ve chvíli, kdy se podívám na zamlžené vrcholky okolních kopců, je mi jasné...
Blüemlisalp cesta sněhem a deštěm. Opět mě probudilo pravidelné bubnování kapek na stan. „Ach jo, jak já nesnáším balit mokrý stan, a tady ho balím každý den,“ projela mi myšlenka hlavou, když jsem si čistila zuby v předsíňce. Při pohledu ven mi ale došlo, že se nejedná o kapky, ale o kroupy a sníh. Pochopila jsem, proč mi byla v noci taková zima. Následovalo vaření...
Přes Lauterarbrunnen až nakonec sil. Je třetí den a mě dochází, že mám před sebou ještě opravdu dlouhou trasu. Další pokusy o prodloužení každodenních túr musí skončit. Dnes mám naplánované opravdové peklo. Hned na úvod musím sejít 1300 m výškových, abych pak nastoupala skoro 2000 výškových vzhůru a ještě pak sešla alespoň 200 výškových níž, abych v noci nezmrzla...
Okolo slavné severní stěny Eiger. Vstávám v 7:00 a kromě budíku slyším i kapky vody, které v pravidelném rytmu buší do stanu. Je zima. Čistím si zuby a mezitím už ohřívám vodu na čaj a pohankovou kaši. Samozřejmě vše zvládám ve stanu. Půl litru čaje se skvěle hodí k doplnění tekutin, pohanková kaše zase obnoví síly a zahřeje. Během snídaně přemýšlím nad dnešní trasou...