Ve 30. Letech 19. století byla epidemie cholery a v Bedřichově se nacházela velká strážnice s karanténní stanicí. Procházel-li někdo ze Slezska do Čech, musel tu absolvovat 40 dnů v karanténě. Obyvatelé obou zemí se setkávali ve speciální místnosti, rozdělené stěnami, mezi nimiž byli hlídači. Podávané peníze byly nejprve omyty v octě, dopisy propíchnuté vidličkou...
Náš poslední výlet na Šumavě (ještě před vyhlášením nouzového stavu kvůli koronaviru).
Jezerní slať Zastavujeme na malém parkovišti. Jsme tu samy. Nebe se zatahuje, tak snad nezačne lejt. Procházkou jdeme po dřevěném mole kolem červeně a oranžově se barvících rostlin. Je tu krásně, hlavně teď, když tu nikdo není. Užíváme čerstvého vzduchu a kocháme se podzimní přírodou. Vracíme se zpět. Slyším své jméno! Potkat se s přáteli v této divné době tady na...
Práce se dřevem se už tradičně stala důležitou součástí každodenního života jihotyrolských farmářů. Ti jsou velice často i vlastníky lesů. Díky tomu mají dostatek surovin pro své řezbářské umění. Dřevo statkáři soustruží a vyřezávají, s vášní vytvářejí svá jedinečná umělecká díla
Obec založená v první polovině 18.století ležela nedaleko soutoku Poleckého potoka s Vltavou, do roku 1921 se jmenovala pouze Elendbachl (Elend – bída) . České pojmenování tehdy vzniklo podle něj, protože tvořil rozhraní vimperského panství a dělil jej na půlku či pólku.
Pasoucí se koně, červené jeřabiny i zlatavá reznoucí tráva dávají místu až poetický nádech. Líbí se mi tady mnohem více než na populární Modravě.
Polední kameny najdeme ve výšce 1006 metrů nad mořem, nedaleko Frýdlantského cimbuří.
Tak první úsek je prý trochu menší převis, zkušená Ifča jde první a vyšplhá se jako opička, my s Klárkou teda máme po prvním převisu dost, sotva se přitáhneme a dáme nohy do malých kamenných škvír, aby jsme se podepřely. Ani nedutáme a funíme a je nám i fuk, že zrovna nemáme lezecký styl.
Všichni se vrací stejnou cestou, my jediné plánujeme jít druhou stranou. Trošku mě znervózňuje, když doktor oznamuje, že je to značené jako „lehce nebezpečné“.
Je asi jedna ráno a já už opravdu nemůžu. Takováhle zima mi nebyla, ani když jsme s Ifčou spaly v -20 stupních. Všechno mám úplně promočené. Vyndávám si z lékárny izometrickou folii, snažím se do ní celá zabalit i se spacákem. Na chvilku to pomohlo a myslím, že jsem tak na 20 minut usnula.