Na červeném koberci
Historická vesnice Eze opět neležela přímo u vlakového nádraží, takže jsme musely počkat na místní autobus, který s námi od moře vystoupal až do 700 m.n.m. Potom, co jsme si nakoupily něco k jídlu, jsme se začaly proplétat uličkami krásného středověkého městečka. Chtěly jsme vystoupat až na vyhlídku, což znamenalo, že jsme trochu proti své vůli musely koupit lístek do exotické zahrady za 6 EUR. Ničeho jsme ale nelitovaly, protože to bylo jedno z nejkrásnějších míst, která jsme navštívily. Zahrada byla jako ze snu – mexického. Všude bylo plno kaktusů a mezi nimi sochy s krásnými veršíky. Vyhlídka na moře už byla jen sladkou třešinkou na dortu.
To, že dolů půjdeme pěšky, jsme tentokrát věděly dopředu. Nechtělo se nám spěchat na poslední autobus a navíc dolů měla vést stezka pro pěší. A taky vedla, jen nebyla tak úplně připravená na žabky, co jsme měly s Petrou na nohách. Na začátku cestičky byl dokonce ukazatel, že žabky jsou „zakázány“ a naopak je doporučena treková obuv…no, po pravdě by se opravdu hodila, protože těch 45 minut bylo docela náročných. Výhledy po cestě moc nebyly, ale i tak „ se to dalo“. Spadla jen Peťka a vzala to dost sportovně.
Cannes
Protože v sobotu jsme se do Cannes nedostaly, čekalo na nás dnes. Ráno jsme potřetí dorazily na vlakové nádraží a za 6,60 EUR odjely do Cannes. Informace se tentokrát nacházely v budově, kde každoročně probíhá květnový filmový festival. Vybaveny mapkou jsme se rozhodly navštívit staré město ve čtvrti Suquet. Po cestě jsme se navíc začaly fotit jako známé filmové postavy, protože všude byly papírové postavy v životní velikosti s otvorem pro obličej, takže Kamča se proměnila např. v Supermana nebo v Cathrine Zeta Jones, Lenka v Laru Croft, Péťa v piráta z Karibiku a Simona v Cameron Diaz.
Historická část města je docela malá, takže jsme ji prošly za chvilku. Zase byla na kopci, takže nás čekal hezký výhled na město. Po nezbytné kávičce a fotce na červeném koberci jsme po promenádě prošly na pláž a „povinně“ se i tady vykoupaly v moři. Kolem luxusních hotelů a obchodů jsme se vrátily k nádraží a chtěly odjet do Cannes sur Mar. Nalezly jsme do vlaku (cca 15 hod.), který směřoval do Nice s tím, že vystoupíme dřív. Trochu nás překvapilo, že poprvé byl vlak jen jednopatrový se stolečky, ale víc řešit jsme to začaly až v okamžiku, kdy jsme poprvé stavěly až v Antibes. Po krátké debatě jsme raději vystoupily a udělaly jsme dobře. Jely jsme totiž „rychlíkem“ „tgv“, který stavěl až v Nice, takže bychom přejely. Pár minut jsme tedy počkaly na další spoj a vystoupily tam, kde jsme opravdu chtěly.
St.Paul de Vence
Z Cannes sur Mar nám jel autobus č. 400 do St.Paul de Vence – další historické vesničky vysoko na kopci. Na bus jsme musely čekat skoro půl hodiny, ale vyplatilo se. Městečko bylo opět krásné, jen v něm bylo trochu víc lidí, než by nám vyhovovalo.
Nice
Autobusem č. 400 jsme dojely až do Nice (za 1 EUR) na zastávku Albert kousek od nám. Massena. Předtím autobus stavěl i u letiště, takže jsme si naplánovaly, že druhý den nepojedeme speciálním letištním autobusem, ale touhle místní dopravou, čímž ušetříme každá 5 EUR. Plány byly překaženy, ale o tom až potom.
Na dnešní večer jsme si naplánovaly pořádnou francouzskou večeři. Vybraly jsme si jednu z mnoha hospod na Cours Saleya, ale tentokrát jsme neměly moc šťastnou ruku. Petra s Lenkou si objednaly salát s kozím sýrem – chutnalo jim to, ale blahem nevrněly. Já jsem měla těstoviny s houbami a krevetami, což také nebylo špatné, ale žádný zázrak se nekonal. Navíc jsem druhý den strávila na záchodě. Nejhůř dopadla Kamča – cibulačka jí ještě chutnala, ale „salát z Nice“ byl propadák. Naštěstí si pak spravila chuť zmrzlinou.
Z pokoje jsme se musely odhlásit v úterý nejpozději v 11 hod., ale protože jsme chtěly poprvé stihnout snídani, vyrazily jsme už po deváté do hlavní budovy hostelu Smith. Mě od rána provázely střevní potíže, ale díku bohu to bylo bez větších nevolností, takže se to dalo zvládat.
Poté, co jsme dorazily na hostel, jsme se rozhodly, že se nebudeme v mini kuchyňce mačkat kvůli lupínkům s mlékem, nechaly jsme na hostelu kufry a zašly si raději na snídani do města. Našly jsme příjemnou hospůdku se snídaňovým menu za 4,5 EUR a daly si první francouzskou snídani – kávu (Lenka jako vždy čaj), džus a croisant. U mě to byly trochu vyhozené peníze, protože se to stejně dlouho neudrželo, ale za ten pocit to stálo.
Trh na Cours Saleya
Další dlouho očekávanou zastávkou byl místní trh na ulici Cours Saleya. Trh se v Nice koná každý den, jen v pondělí nejde o zeleninovo – ovocno – květinovo – mýdlový trh plný pochutin, ale o trh se starožitnostmi. Měly jsme v plánu nakoupit dárečky domů, což se také splnilo, i když po trhu v Antibes jsme byly trochu zklamané, protože tady neprodávali lilkovou tapenádu, po které jsme tolik toužily. Na trhu jsme strávily docela dost času, potom jsme se vrátily na chvíli na hostel odložit nákupy a vzít si propriety na pláž.
U moře jsme tentokrát strávily skoro tři hodiny od 13 do 16 hod. Moře bylo chladné, ale větší problém byl s přístupem do něj. Lenku to trochu semlelo, ale ona stejně potřebovala protáhnout dutiny. Já bych samozřejmě o trochu raději zajela do čtvrti Cimiez, kterou jsme nestihly předtím navštívit, ale díky neposlušným střevům jsem i já tentokrát uvítala nečinnost na pláži.
Kolem čtvrté jsme si sbalily saky paky a došly na hostel pro kufry. Pěšky jsme pak šly na zastávku Albert kousek od náměstí Massena, odkud měl jet autobus č. 400 na letiště. Na zastávce jsme zjistily, že tam jede i bus č. 200, tak jsme se do něj pokusily nastoupit, ale řidič nás vykázal s tím, že s ním jet nemůžeme. Nalezly jsme tedy do busu č. 400, ale ani tady jsme nepochodily – řidič nás poslal na jinou zastávku na letištní bus č. 98. Byly jsme dost naštvané, protože rozdíl v ceně byl 5 EUR/osoba, ale holt jsme se musely smířit s faktem, že v Nice mají autobusáci asi nějakou dohodu, že cestující směřující na letiště běžný linkový autobus prostě nevezme.
Sklopily jsme tedy uši a šly za roh na zastávku busu č. 98, který přijel asi po 20 minutách. Cesta na letiště se díky zácpě docela protáhla, ale měly jsme naštěstí dostatek času, tak nám to ani nevadilo. Na letišti čekalo Péťu překvapení, když tam potkala svého bývalého kolegu, který byl v Nice také na dovolené. Odbavení i kontrola proběhly rychle a před námi byly skoro dvě hodiny čekání na odlet. Ten se konal ve 20,15 hod. a po 1 hod. 25 min. jsme přistály v Praze. Na letišti jsme se rozloučily s Péťou, která zůstávala v Praze, a nechaly se odvézt k autu. Do Trutnova jsme dorazily v jednu hodinu v noci, takže ranní vstávání do práce nás moc nenadchlo.
Côte d’Azur : Šlo o další báječnou cestu, kterou jsme si všechny užily. Poprvé jsme jen necestovaly, ale taky trochu lelkovaly – poprvé jsme vytáhly plavky a pravdou je, že se nám to zalíbilo. I přes pár hodin proválených na plážích jsme toho však dost nachodily a pokoj jsme jako pokaždé „používaly“ jen na spaní. V okolí je ještě spousta dalších míst, která bychom jednou rády navštívily.
Přidat komentář